Rodíme se v chaosu,
Umíráme v tichu.
Každý máme svou osu,
Co někdy předčí dobu.
Ať už doba ledová, či koronová,
Lidi nepřestanou řešit cizí hovna.
Kdo s kým spává, jak kdo vypadá,
Ale zamést před vlastním prahem nikoho nenapadá.
Tak pro budoucí duhové a divné lidi,
Jejichž okolní svou normálností zpichli,
Nepřestaňte prečuhovat dav,
Bez vás by totiž celý zvad.
Rodina, prý základ státu,
Kdo vymyslel tuhle sračku?
Ta moje mě má u píči,
Kéž by můj bratr dostal za ty kecy tyčí,
A otec taky po bujaré párty pěstí mezi oči,
O matce radši má osoba mlčí,
Protože celá moje rodina mě od mala jen tiše škrtí.
Nepochopen okolím,
Opojen vykoupením,
byť jen dočasným,
Na slova chlast, sex a drogy mě nenapadá dobrý rým.
Tak ať je ten dým, co povalí se zanedlouho z mého těla,
Pyšný na každou vteřinu co v tichu moje duše protrpěla.
