Lonely

27. Část

Byla ještě tma a já viděla na cestu jen díky lampám, lemujících okraje ulic. Nebála jsem se, že by mě mohl někdo přepadnout, na to jsem byla až moc rozrušená.

Po chvíli jsem se zastavila a došlo mi, že jít za Stacy je hloupost. Nejen, že bylo pět hodin ráno, nikdy jsme spolu o takových věcech nemluvili a hlavně, ona nebyla ta, která by mi mohla poradit.

Proto jsem se posadila na nejbližší lavičku, kterou jsem uviděla a litovala toho, že jsem si nevzpoměla na cigarety.

Umřu. Pomyslela jsem si a slzy se mi opět nahrnuly do očí. Nechala jsem je volně stékat po tvářích a přemýšlela, kdy se to stane. Slábla jsem, cítila jsem to. Cítila jsem, že mi nezbývá moc času, že už to dlouho nevydržím.

Po chvíli jsem za sebou uslyšela kroky a zapraskání klacků, vyděsila jsem se a rychle se rozběhla pryč. Jak jsem běžela, zakopla jsem a spadla na ruku. Uslyšela jsem nepříjemné křupnutí a ucítila palčivou bolest.

Po pár hodinách
Doktor mi zajistil ruku a zkoumavě si mě prohlížel.
,,Od té doby, co jsem Tě viděl naposledy, jsi nějak výrazně zhubla," řekl.
Červeň se mi nahrnula do tvářích a nervozitou se mi rozbušilo srdce.
,,Jen jsem trochu cvičila," namítla jsem.
,,Dobře. Zítra se prosím dostav, jen na takovou prohlídku. Přijď s někým z rodičů," řekl.
Mlčky jsem přikývla a vydala se domů.

Na chodbě seděl Alex a čekal na mě. Když mě spatřil, postavil se a zamířil mi naproti.
,,Jak to šlo?" Zeptal se.
,,Dobře," ukázala jsem mu obvázanou ruku. ,,Mám přijít ještě zítra. Na prohlídku," řekla jsem tiše.
,,To bude asi nejlepší," odpověděl a pevně mi stiskl druhou ruku. Věděla jsem, že při mně bude celou dobu.
,,Ještě si dojdu koupit cigarety, domů dojdu sama," řekla jsem po chvíli a vydala se k obchodu.

Vypadala jsem klidně, ale uvnitř ve mně narůstala panika.
Pane bože, co tomu řekne má rodina? A mí přátelé? Co řekne Alex, až uvidí to nízké číslo na váze pode mnou? Nechají si mě tam? Ptala jsem se v duchu sama sebe.

V obchodě jsem si vzala balíček cigaret a šla zaplatit k pokladně. Přede mnou stálo dost lidí, snažila jsem se trpělivě počkat, ale byla jsem příliš rozrušená. Potřebovala jsem Nikotin. Špičkou nohy jsem poklepávala o podlahu a rukou si nevědomky stále dokola zapínala a rozepínala zip na mikině.
,,Radši Tě pustím přede mě," řekl nějaký kluk přede mnou.

Když se na mě otočil, jako by se čas zastavil. Projela mnou vlna poznání, šoku a zklamání. On zbledl a vytřeštil oči, zdálo se, že byl ještě ve větším šoku, než já. Nedokázala jsem se ani pohnout, úplně jsem ztuhla. Doba, kdy jsme na sebe koukali mi přišla nekonečná. Ano. Byl to Tate.

,,Díky," řekla jsem nakonec a postavila se před něj. Přála jsem si předstírat, že ho vůbec neznám. Že jsem ho nikdy neviděla. Byl to předtím jediný člověk, který mi rozuměl. A opustil mě. Zmizel bez jediného slova. Nechtěla jsem nikomu dávat druhou šanci. Dát mu druhou šanci mě zranit.

,,A-Amando," zakoktal nevěřícně.

Přišla jsem na řadu, zaplatila a rozběhla se rychle pryč. Doufala jsem, že před ním uteču a už nikdy ho neuvidím. Ta bolest mě spalovala. Nechtěla jsem slyšet žádné jeho výmluvy, proč odjel. Už jsem věděla, že jsem pro něj nikdy nic neznamenala a přála jsem si, aby ani on nic neznamenal pro mě. Nechtěla jsem ho vidět ani z toho důvodu, že mi připomínal mé staré já.. Přinesl zkrátka až moc vzpomínek a i když jsem utíkala, ony mě všechny dohonily.

Konečně 27. Část:) Budu ráda, když mi napíšete nějaký názor, nebo tak:) omlouvám se, že přidávám tak málo:/ Budu strašně ráda za Vote, nebo komentář♥ (ohrané, já vím)