Milion cest k tobě

Kapitola 19.

Yoongi

Ráno, ihned po mém probuzení, se bytem rozezněl můj vyzváněcí tón. Vzal jsem to. Hned na to se z druhé strany ozval se až podezřele rozjařený hlas Jennie. ,,Nazdar, Poupátko, tak jakpak se vyspal?"

 ,,Heh," odfrknu si. ,,Co furt všichni máte s těma přezdívkama." Jennie se jen směje. 

,,No vypadá to, že jsi se vyspal dobře. Ale k věci. Chtěla jsem ti sdělit, že se nemusíš přes půlku země táhnout vlakem, protože se zde vyskytla jistá dobrá duše, která tě tam odveze." Podivím se,: ,,A smím se zeptat kdo to je?" ,,Hmmm," zamyslí se nahlas Jennie. ,,Nesmíš, poněvadž ti to stejnak neřeknu." Zakroutím nad ní hlavou a uchechtnu se. ,,Dobře, dobře." 

,,Ok, vyzvedne tě za dvacet minut, tak buď připravený. Zatím se měj, Poupátko, a ozvi se někdy." S tím hovor ukončí. 

Svalím se zpátky do polštářů. Za dvacet minut. to ještě můžu na chvíli zavřít oči. 

**********

Sakra, sakra, sakra... zaspal jsem. Ženu se dolů po schodech, beru je po dvou a lapám po dechu. Tohle se může stát jenom mně. 

Vyrazím ze dveří na ulici. Svojí akcí vyděsím mladou ženu, která po chodníku tlačí kočárek. Zle se na mě podívá. ,,Omlouvám se," naznačím neslyšitelně rty. Zakroutí hlavou a pokračuje dál. Následuju jí pohledem, ale když mi zmizí za rohem ulici, tak svůj pohled stočím zpět před sebe a zarazím se.

Přede mnou stojí auto a o jeho kapotu se opírá vysoký mladík. Od té doby co jsem ho viděl naposled si opět obarvil vlasy, tentokrát to ovšem není žádná výrazná barva, nýbrž kaštanově hnědá. Málem jsem ho nepoznal. Měl na sobě ještě roušku, takže to pro mě bylo ještě těžší. 

,,Ahoj," pozdraví zvesela, ale neotočí se na mě. 

,,Ahoj," odpovím tiše a pozoruji ho. Jak mu paprsky ranního slunce dopadají na obličej a kreslí mu na něm překrásné ornamenty. 

,,Posloucháš mě," zeptá se mě se smíchem a já si uvědomím, že jsem opět neposlouchal. Konečně se otočí mým směrem, stáhne si roušku a obdaří mě svým úsměvem. ,,Říkal jsem, ať si ty věci dáš do kufru." Zvedne se z kapoty, míříce mým směrem. 

,,Fajn," pípnu. Obejdu ho a zamířím k zadní části auta, ke kufru. Jsem rudý a ani nevím proč. 

,,Pospěš si, máme zpoždění a já musím ještě něco zařídit," houkne na mě. Jen přikývnu. Nastoupím do auta s tím, že on se posadí na místo řidiče. Rozjedeme se, ale naše cesta probíhá v tichosti. Já se dívám z okna, zatímco on sleduje vozovku před námi. Nemluví a já taky nemám co říct. 

Jedeme na předměstí. Proplétáme se uličkami, potom zaparkujeme. Hobi vystoupí, ze zadních sedaček vytáhne dvě tašky plné jídla. Vydá se s nimi do jedné z uliček. Na nic nečekám. Vystřelím z auta. 

,,Nechceš s tím pomoct?" Otočí se na mě, na tváři mu opět hraje pobavený úsměv.

 ,,Jsou to jen dvě tašky, zvládnu to," zasměje se. No, já ho doběhnu a tašku mu vytrhnu z ruky. Udiveně na mě zírá, ale já ho nějak nevnímám. Rozejdu se směrem, kterým předtím šel on. 

,,Tak jdeš nebo ne. Nevím kudy," pronesu směrem k němu. Chvíli nic neslyším, ale pak se za mnou ozvou spěšné kroky. Neotáčím se. Za chvíli mě kroky doženou a zařadí se vedle mě. 

,,Takže... komu vlastně neseme to jídlo," zeptám se, otáčejíc se přitom směrem k druhému chlapci. 

,,Jednomu starému páru. Před nějakým časem jsem potkal starého muže na ulici. Táhl sebou tašky s nákupem a tak jsem mu pomohl. Nakonec jsem se s ním a jeho ženou domluvil, že jim budu nosit nákup já, aby se s tím nemuseli stresovat." Dořekne a dál si razí cestu spletitými uličkami. Já ho jen tiše následuju.