Reino del Tiempo

Kapitola 3.

Jakmile odezněly všechny následky výbuchu a Danteho hlava se alespoň trochu přestala točit, bylo otevřít oči jedním z nejtěžších úkolů jeho dosavadního života. Byl opět v místnosti, kam se dostal na druhý pokus, opět v době, z níž se snažil utéct. Ležel na tvrdé zemi, opíraje se, odhadoval, že o jednu z noh postele, všude kolem bylo ticho a vzduch minulosti zdál se mu daleko hůř dýchatelný než z jeho let. Celé tělo ho bolelo, byl to snad nejhorší teleport, jaký kdy zažil.

„Pomoc! Rychle, pomoc!" rozječel se Felipe a Dante konečně otevřel oči, to už však do komnaty vbíhali stejně starodávně oblečení šlechtici. Ticho se proměnilo v hluk, neobratně se vyhrabal na nohy, připraven jim čelit, kouzelná krabička v jeho dlaních však chyběla.

Kruci, kruci, kruci...

Teleport! Kde byl? Nenechal jej v minulosti?

Jenže všichni ti šlechtici rozhodně neměli v plánu zadržet jej. Jaké bylo jeho překvapení, když se silné paže jednoho z ozbrojených strážných obtočily kolem útlého tělíčka Felipa, snaže se jej poměrně hrubě odtáhnout z komnaty.

„Do vězení, Milosti?" uklonil se Dantemu jeden ze strážných, a on by přísahal, že studený pot, který jej v ten moment polil, leptal jako nejhnusnější kyselina.

Kruci!

Tohle bylo hlavně nezměnit minulost?! Všechno se mu hroutilo pod rukama a zoufalství, které jej nyní obestřelo, jalo se pomalu stravovat jeho tělo – počínaje bolestí tepající hlavou. Zoufale se zadíval na Felipa, který klečel jen kousek od něj. On měl být král, on by mu taky měl pomoct!

„Felipe!" vydechl zoufale, přibližuje se k němu, mladík se však pouze snažil co nejvíc vzdálit z Danteho dosahu. Kdyby jej nedržely silné paže muže za ním, byl by mimo místnost.

„Nepřibližujte se ke mně! Zakazuji vám používat na mně svou černou magii, okamžitě se vzdalte z mého dosahu! A vy mě pusťte, hned..."

Hlas mu nabýval na síle a vzápětí jako by se ztrácel, v očích mladíka plavala nepopsatelná zoufalost. To, co viděl, si nedokázal objasnit a vysvětlit.

„Přestaň! Nebyla to černá magie, musíš mi pomoct, já-" jeho prosbu přehlušil další křik, když se pokusil byť jen trochu přiblížit ke klečícímu tělu. Pochopil, že tudy cesta nevedla.

„Dobře, jak chceš."

Uvědomil si, jak na něj všichni kolem hledí, a došla mu jedna podstatná věc – ti lidé čekali, až nad Felipem vznese ortel, jakýkoli. Potřeboval by se posadit, potřeboval by si všechno urovnat a uvědomit si, jak to sakra bylo možné, odmítal totiž přijmout zdánlivě naprosto jasné fakty. Aby si to ale poskládal – podařilo se mu zprovoznit funkci cestování časem, která byla na všech teleportech zakázána. Dostal se do určitého bodu, a kvůli své přítomnosti zde změnil vše, co po tomto bodu časově následuje. Když se pak dostal řádově snad o třicet, čtyřicet let blíž k přítomnosti, mohl vidět následky - díky jeho objevení před nějakými těmi třiceti lety se v minulosti jakousi záhadou objevil Felipe, možná spíš někdo jako Felipe, protože jak se zdálo, vůbec jej nepoznával. Vypadal tak na osmnáct, snad o něco méně, bylo tedy možné, že se narodil jednomu z mužů, které Dante šokoval svým objevením. Králi. Místo syna, který měl říši historicky vládnout, se mu narodil on. A taky stihl zjistit, proč bylo zakázáno cestovat tam, kde už daný člověk jednou byl – vše se pokazilo v enormních rozměrech. Znovu změnil minulost, setkal se sám se sebou a vzhledem k tomu, že s sebou stáhl Felipeho nějak zařídil, že se prohodily jejich role. Celá Felipeho vláda proběhla, lidé si však mysleli, že ji měl na svědomí Dante. Nyní byli zpět. Jen on věděl, jak se odehrávala skutečná minulost. Felipe si pamatoval svou verzi. Ostatní nevěděli vůbec nic.