Duchové a domácí úkol ✅

9. Chvíle slávy pana Jebavého

Boris stál na chodbě opřený o parapet a přestávku trávil tím, že Luosovi za pomoci čítanky předváděl, jaké texty jsou lidé schopni vytvořit. Šeptem mu četl básničky i úryvky příběhů a u některých příspěvků nezapomněl zmínit, že šlo o věci z doby před naším letopočtem. Luos sice pojmu „náš letopočet" nerozuměl, ale odvodil si, že jde o hodně, ale hodně dlouhou dobu.

„Takže v těchto listech se nachází myšlenky autorů, kteří žili před mnoha a mnoha lety?" zeptal se ho s jistou fascinací. „To je působivé!"

„To teda," přitakal Boris. „Ale počkej... Předtím jsi říkal, že neznáte čísla ani písmena. Tak jak si děláte záznamy?"

„My záznamy nepotřebujeme."

„Ha, tak nepotřebujete?" ušklíbl se. „Nesmysl, záznamy jsou nutnost, jinak si nemůžete pořádně předávat informace."

„Ale můžeme!" protestoval Luos. „Nám stačí jen pomyslet na to, co chceme sdílet a ono... prostě se to samo odešle! A je to mnohem rychlejší než to vaše čárání," dodal vítězně.

Luos tímto způsobem sdílel veškeré své úkoly, a nikdy by ho nenapadlo, že existují bytosti, které to nedokáží. I nyní mu stačilo jen pomyslet na to, že chce, aby se vše, co se na Zemi naučil, přeneslo do sdíleného vědomí hvězdy a tadá! Jeho úkol by se dostal k hodnotícím a měl by hotovo. Jenže Luos někde uvnitř cítil, že jeho práce není tak úplná, jak by si přál. Proto také ještě tyto informace schovával pod pokličkou a nechystal se k nim v blízké době žádného dalšího helia pustit. Zvláště ne Ešuda.

„Hmm, rychlejší to je, to máš pravdu," přitakal Boris. „Ale zní to taky sakra děsivě. Psaní je mnohem lepší než tohle vaše koukání do hlavy. Ty to svoje prostě jenom odešleš a hotovo, ale u psaní můžeš objevovat, zkoušet spoustu věcí! Je to jako uhlík, na který tlačíš a tlačíš, dokud nemáš diamant. Prostě si vezmeš myšlenku a tu pak upravuješ do extra pěkný podoby."

„A to se s myšlenkami může?" zaváhal Luos, který žil v domnění, že co je psáno, to je dáno. Alespoň tak to lidé říkávali.

„No, jasně!" přitakal Boris. „Podívej, každá myšlenka má v sobě informaci a je jen na tobě, co s ní uděláš. Můžeš ji vzít tak, jak je, nebo si z ní vytáhnout jenom něco. A díky psaní to jde udělat tak nějak hezky, cíleně. Možná sis toho ještě nevšiml, ale my ty vaše čachry s posíláním myšlenek neumíme," ušklíbl se. „A než jsme se naučili psát, tak jsme si mohli všechno předávat akorát ústně, prostě povídáním."

„Povídáním? Ale to děláme právě teď!" zaradoval se Luos. „A funguje to bezvadně," pochvaloval si. „Tak k čemu to psaní? Vždyť je s tím moc práce! Proč si prostě o všem nepopovídáte?"

„Protože jenom mluvení je hrozně nespolehlivý."

„A proč?"

„Protože se může stát, že třeba druhá strana něco špatně pochopí."

„Proč?"

„Co já vím, protože třeba neslyší nějaké slovo, nebo na něco zapomněla..."

„Proč?!"

„Hele," pousmál se Boris, který měl pocit, že si z něj Luos tropí žerty. „A slyšel jsi už někdy o tiché poště?"

„Pošta?" zopakoval po něm zamyšleně. „No, ano, to znám! Na tvém počítači byl čtvereček s papírem, to je ono?"

„Takže tys mi koukal do e-mailové schránky? Šmíráku jeden," ušklíbl se Boris. „Ale tichá pošta je něco trošku jiného. Víš, když se o něčem mluví, tak si to člověk nikdy nezapamatuje slovo od slova. Vždycky si z toho něco vytáhne, obvykle to, co pokládá za nejdůležitější, a pak to povídá někomu dalšímu. Ten si to pak taky o něco zkrátí, vezme si z toho zase něco jiného a jde to říct dalším lidem. A takhle to jde pořád dokola a dokola, až je nakonec ta informace třeba úplně jiná. Začne to tím, že mluvíš o kočce ve vaně a skončí to lampou na posteli. Ale knížky, ty tuhle ztrátu o něco zpomalí. Napíšeš, že je kočka ve vaně a ta kočka v té vaně zůstane rok, deset let nebo i celá staletí."