Reino del Tiempo

Kapitola 7.

Byl jeden z těch teplých letních večerů, kdy i noční vzduch příjemně hřeje, a člověk, stane-li se králem, mívá dojem, že se v kudrnaté paruce neustále mu nasazované snad upeče. Rouška temné noci zdaleka nedokázala skrýt bledou i opálenou pleť zářící i pod těmi mizivými paprsky měsíce občas prokukujícími za mraky a oni oba toužili křičet a šílet, což jim nebylo umožněno. Dříve už si o tom povídali, a snad i to ten moment dělalo tak zvláštním – byli ptáky s bolestně svázanými křídly, ale jen oni dva si pamatovali, jaké to je. Létat...

Stůl se prohýbal pod tucty pokrmů, které si dvojice vymyslela, a Dante se nadšeně usmíval na svou společnici točící se v povzbuzování talentovaných hudebníků. Kraťoučké šaty, jež jí nechal ušít se vlnily kolem jejích stehen a dávaly na odiv kolena a bělostná lýtka. Štíhlé ručky, hluboké oči a krásné dlouhé lokny dělaly dívku skutečně nádhernou.

On sám měl na sobě oblečení, v němž do minulosti přicestoval, seděl tam a smál se jejím slovům, byl to vlastně úžasný moment. Konečně se cítil volný. Protože ona mu rozuměla.

„Milosti," poklepal mu na rameno jeden ze sluhů, předávaje mu do dlaně způsobně složený kus papíru nadepsaný úhledným E. Z jednoho z oken hradu zahlédl přitom stát siluetu, jíž moc dobře poznával, věděl, o čem zpráva bude a neobtěžoval se ji číst. Bez mrknutí oka papírek roztrhal, vložil zpět do dlaní po všech podobných situacích už vcelku zvyklého šlechtice a poslal jej pryč, chtěl s dívkou zůstat sám.

Kdyby za ním Felician přišel osobně, snad by mu věnoval víc energie než jeho vzkazu. Jenže tenhle způsob komunikace jej iritoval, přišlo mu, že si tím skřet dokazuje svou nadřazenost, že se tím snaží ukázat, jak vysoko byl. Že se na něj ani podívat nemusí, že napíše pár slov a Dante bude skákat, jak chlapec píská. Jenže v tom se mýlil.

„Přála bych si, aby tahle noc nikdy neskončila," vydechla dívka, když hudba dohrála, hudebníci na králův příkaz odešli a oni dva osaměli. Její odhalená pokožka se skvěla husí kůží způsobenou lehkým větrem, na nějž nebyla zvyklá, každý takový moment si však užívala. Dante jí přinášel porozumění, které nikde jinde nenacházela, možnost být tím, kým opravdu byla. Hra na dámu už ji nebavila, letní šaty z tenké látky a bosá chodidla tančící v trávě, to všechno byla svoboda, po níž tak dlouho toužila.

„To já taky," vydechl upřímně, pak se ale usmál a chytil ji za bledou dlaň.

„Zatančeme si ještě jednou. Bez hudby. Chci tě naučit pár tanců, který se tu považujou za nepřípustný, ale tam, odkud pocházím, je mají za umělecká díla," věnoval jí rozpustilý, chlapecký úsměv a natiskl ji na své tělo. Opět měl možnost na moment vnímat ty mladičké rysy, jemnou tvář, nehodila se mu do zdejšího světa. Sem pařil Felician a všichni jemu podobní, nudní a zapšklí, ale ne ona. Ona byla bělostnou růží v poli plevele.

Té noci mu pak dlouho vyprávěla o Francii, z níž pocházela, o rodině a zdánlivě nedostatečné výchově, o tom, jak se jí v její zemi celý dvůr smál. Povídala mu o matce a sestrách, které nenaučila podlézání a tomu, co všichni kolem považovali za správné, a on každým dalším slovem víc a víc chápal, co to na ní zanechalo. Uvědomoval si plný význam jejích slov a jemně ji hladil po zádech a kudrnách, doufaje, že to alespoň trochu uleví těžkému srdci, s jehož bolestí se mu rozhodla svěřit.

Nikdy si nepřipadal jako nejvhodnější vrba na svěřování. Jenže když si ten večer uvědomil, že je snad tím jediným, komu se dívka kdy bude moct vyplakat na rameni, srdce se mu stáhlo a toužil být tam pro ni klidně do skonání světa. Byla pro něj spřízněnou duší v minulosti, z níž se mu stále chvílemi dělalo nevolno, stále se tu cítil ztracený a ona taky. Byli na tom stejně, a to mu dodávalo sílu.

„Pojď se mnou," vyzval ji jemně, chytil za bledou dlaň a dovedl dál do zahrady, kde k nim nedohlédl jediný pár očí. Nechtěl, aby ji teď někdo viděl a soudil.

„Nechci, aby tato noc kdy skončila, Dante. Protože to bude znamenat návrat před všechny ty pohrdavé pohledy, návrat do vlasti, jež mne nenávidí. Bude to znamenat další bolest a já nevím, kolik jí člověk vůbec může snést," řekla, zatímco dlaní nepřítomně hladila jemná stébla trávy v níž seděli.

Když ji tehdy na tom bále potkal, netušil, jak křehkou duší skutečně je. Nemohl tušit, jak moc jí to všechno ničí, myslel si, že si pozornost užívá. Jak moc se tehdy mýlil.

„Tak tu zůstaň, tady, na tomhle zámku. Nikdy bych tě nevyhodil, to přece víš," naléhal, a ona na něj upřela veliké oči, v nichž v ten moment mohl vyčíst daleko víc než jen strach.

„Musím se provdat, nemohu zůstávat sama příliš dlouho. Kdybych to nezvládla, bude mi někdo nalezen, a to já bych nedokázala už vůbec, potřebuji se někam schovat natrvalo, nejen na pár měsíců. Je to těžké, Dante, je to... je to hloupé. Vůbec jsem to neměla vytahovat, omlouvám se. Jen... mám strach," zašeptala, nechávajíc temnotu kolem nich pohltit její slova a uchovat je kamsi hluboko do černého neznáma. Jejich těla se třásla chladem, v nějž se teplý vítr proměnil, sdíleli ten podivně melancholický pocit hluboko v srdcích a konečně se cítili tak nějak propojení, jako skutečné spřízněné duše.

Jejich pohledy se prolnuly, když se na sebe dvojice otočila, dech se smísil a Dante zvedl jednu dlaň, aby ji mohl zabořit do jemných vlasů lemujících dívčin obličej. Snad celé dlouhé minuty se k sobě namodralé, prochlazené rty blížily, nebyl to teplý polibek, ale city v něm nechyběly. Zavřel oči, aby ji cítil ještě lépe a intenzivněji, její ústa byla i přes chlad měkká a kůže na těle hebká, vlasy poddajné, roztála v jeho náruči jako vosková svíce pod spalujícím plamenem. Držel ji u sebe a jazykem ochutnával její ústa snad dlouhé roky.

Jenže jednou muselo všechno skončit, každý moment byl předurčen rozplynout se v nočních tmách. I jejich jediný svědek schovaný za mraky už ve svých paprscích přestával odrážet vzpomínky na ten polibek, brnění rtů muselo odeznít a kůže se dál nedotýkaly. Jemně narůžovělé tváře se vracely k normálním barevným odstínům.

Byl to krásný polibek, na který brunet nechtěl zapomenout. A přesto v něm bylo cosi navíc, co tam nechtěl, líbat svou spřízněnou duši jako by pro něj bylo zvláštně nekomfortní. Ona pro něj byla tím jediným člověkem, který jej zde pochopil, jako jakási vyšší moc, jíž chtěl navždy ochraňovat, a kterou tak prostý dotek zneuctil.

Špatně se to vysvětlovalo, mátlo jej to. A stejně si byl jistý, že by s ní být nemohl. Netušil, jak na to přišel, věděl ale, že to cítila stejně.

„Promiň," vydechl Dante, a dívka s neznatelným úsměvem přikývla.

„V pořádku."