Cena za lásku

xliv

/hi everyone! vitam vas u dalsi kapitoly, ktera vychazi v nedeli, tudiz dalsi vyjde v utery!! <33 uzijte si ji!/

Words: 1008

-------------

William:

Pohlcuje mě tma, černá tlustá látka mi překrývá oči, nemám ponětí o čase. Z očí mi tečou slzy, hruď mi svazuje provaz strachu. Mé rty opouští tiché vzlyky, cítím, jak se mi dřevo pode mnou tlačí na kůži, pravděpodobně sedím na židli. Nebo na zemi. Nebo pode mnou není vůbec dřevo a já mám z toho všeho halucinace. 

-Flashback, pět hodin zpátky-

Sedím v Edwardově křesle, jeho kolínská se ve vzduchu mísí s vůní kůže a whisky. Usměju se. Tři měsíce zpátky bych neřekl, že budu v jeho domě, dobrovolně, zamilovaný. Otočím hlavu do prava a oči mi padnou na můj odraz. Mírně rozcuchané vlasy, růžové rty, znamínka lásky po většině odhalené kůže mého krku. Dotknu se jich, bříška prstů vytvoří nepatrný tlak na modrofiaolovou kůži. Porušené nervy okamžitě vyšlou signál mozku, nakloním hlavu, když mi tělem projede bolest. 

Tři měsíce zpátky jsem byl normální. Normální středoškolák, začínající čtvrtý ročník. Bydlel jsem sám, v bytě, který mi rodiče nechali společně s neskutečně mnoho penězi, ale byl jsem normální. Byl jsem člověk. 

Očima sklouznu na můj pravý ukazováček, jeho tmavší béžová barva se mísí s našedlou béžovou, známkou toho, že jsem stále z valné většiny duch. Povzdechnu si. 

Z mých myšlenek mě vytrhne zvuk, který oznamuje, že mám nové oznámení. Zmateně se rozhlédnu, hledající a následně nacházející svůj telefon, na který jsem úplně zapomněl, hozený kousek od Edwardova křesla. 

1 doručená zpráva. 

Rozkliknu email a skoro v tom samém okamžiku si uvědomím, že jsem v průšvihu. Moje emailová schránka hlásí dvanáct nepřečtených emailů, všechny od jednoho a toho samého odesílatele. Sekretariát mé střední školy. 

Všechny začínají velmi podobně a pravděpodobně nesou i tu samou zprávu. 

,,Vážený pane Wellsi, již třetí měsíc jste se nedostavil na žádnou z hodin, pravděpodobně proto, že máte moc práce s řešením toho, jak donutit jistého vysokého kudrnáče uvědomit si, že je do Vás zamilovaný abyste se mohl proměnit zpátky ve člověka a dostudovat střední školu jako normální středoškolák..." mluvím si pro sebe, listující všemi emaily, snažící se vymyslet, jak odůvodnit moji tříměsíční neomluvenou nepřítomnost. 

Nadechnu se a prstem se dotknu tlačítka, hlásícího slovo "odpovědět". Netuším, jak se omluvím. Netuším, jestli vůbec zvládnu odmaturovat s těmito počty neomluvených hodin. Nevím, jak bych se mohl ukázat na předávání diplomů, natož na maturitním plesu- 

Maturitní ples. 

Doteď, jako bych si vůbec neuvědomoval, jak moc moje "duchařská" situace ovlivňuje můj život. Jestli to s Edwardem rychle nevyřešíme, budu mít mnohem větší problémy, než nemožnost dostavit se na maturitní ples.

Jakmile zaslechnu otevření a následně zavření dveří , automaticky se pousměju. 

,,Edwarde, měli bychom-" začnu větu, ale osoba přede mnou, která stoprocentně není Edward mě donutí se zastavit. 

,,Kdo," odkašlu si, ,,kdo jste?"

Osoba se ušklíbne, sjede mě pohledem a pak, jako by mě neslyšela, promluví.

,,Takže tady ten kudrnáč žije? A ty s ním? Byl jsem v tom bytě, co jsem ti nechal, ale chápu, proč sis vybral bejt tady."

,,Kdo jste a co tady chcete?" ptám se znovu, nereagující na předešlou větu. Muž stojící naproti mě má krátké, holícím strojkem oholené, tmavé vlasy, jeho oči jsou temně hnědé, možná hnědozelené, obočí má husté a celé jeho zjevení mi nahání husí kůži. Oklepu se. Muž přijde blíž, jeho rty stále zvlněné v úšklebku. 

,,Ale no tak, neříkej, že bys na mě zapomněl."

Brunet nasadí hraně smutný výraz i tón a položí si dlaně na srdce. Zamračím se.

,,Chápu, že patnáct let je dlouhá doba, zvlášť když ti Ravenna řekla, že jsem mrtvej, ale i tak," mluví pomalu, jeho hlas přeskakuje od mumlání k zamyšlenému a lhostejnému tónu.

Ravenna? Patnáct let? Mrtvý?

,,Tati?"

,,No vidíš to!" tleskne muž a padne do Edwardova křesla, rukami zkoumajíc drahou kůži. Moje hlava absolutně nepobírá, co se právě děje. Opatrně přejdu ke křeslu naproti brunetovi a posadím se. 

,,Co-" začnu, ale muž mě zdvyženým ukazováčkem přeruší. 

,,Dost otázek, Williame. Čas na to, proč jsem tady," zákeřně se usměje a mě po zádech přejede z nějakého důvodu chlad. 

Napnu se, když brunetova ruka sjede do kapsy jeho kožené bundy. V jeho prstech se po chvíli objeví injekční stříkačka. Tenká, sotva znatelná jehlička se zaleskne, jako by mě chtěla varovat.

Prudce se zvednu, automaticky snažící se připravit se na útěk. Muž protočí panenky. 

,,Neopovažuj se mě ani dotknout. Za chvíli tady bude Edward a pak budeš rád, že-" snažím se muže varovat před čímkoli, co ho napadá, chci mu říct, že Edward je pravděpodobně už mezi dveřma a že ublížit mi není dobrý nápad. Jehla penetruje mojí kůži, neznámá látka se mi vlije do krevního oběhu. Mojí mysl okamžitě zahalí mlha, všechny moje smysly, jako by se otupily, místo jednoho ukazováčku mám na jedné ruce stoprocentně čtyři. 

,,Co-Cos mi to udělal?" snažím se říct, ale můj hlas se v půlce zlomí, moje oči se samovolně zavírají. 

,,Nic moc silnýho, jenom ketamin. Chvíli si pospíš a budeš v pohodě, nemůžu si dovolit tě zabít, aspoň ne hned, jinak bych se nedostal k Blackovi. I když možná jo, ale kde by byla ta zábava," v brunetově hlase je slyšet úsměv, aspoň myslím - všechno mám v mlze. 

,,Co tím-tím myslíš?" dostanu ze sebe, načež se muž zasměje, zvuk jeho smíchu se mi odráží od každé buňky v mém mozku.

,,Ššš, nemluv, všechno se dozvíš až bude potřeba."

Moje nohy se odlepí od země, muž si mě asi přehodí přes rameno, a v tu chvíli mě moje vědomí zradí. 

-Konec flashbacku-

Nevím, jak dlouho už tu jsem. Droga, kterou mi můj otec vpíchl mě uspala. Vzbudil jsem se až tady, zmatený. Mám strach. 

Snažím se podívat se skrz látku, nebo alespoň něco zaslechnout, ale všechny moje pokusy skončí nezmarem. Moje srdce buší několikanásobně rychleji, než by mělo, trhám hlavou ve snaze rozpoznat, kde se nacházím. Po tvářích mi stále stékají slzy, zvuk mých vzlyků se odráží od stěn a vrací se k mým uším. 

Pokusím se pohnout rukami, načež se mi do zápěstí zaryje tlustý provaz. Unesl mě, uvědomím si, moje mysl stále zpomalená. 

Prásknou dveře. Trhnu sebou směrem, z kterého myslím, že zvuk vyšel. Klapot bot mi rezonuje v hlavě. 

,,Aw, přestaň bulet, Williame. My dva si spolu užijem moc srandy, slibuju."

Polknu. Jestli jsem měl předtím strach, jak se říká tomuhle pocitu?