Dlužím ti svůj život✔️

Prolog

Stála jsem před zrcadlem. Moje oči ladily k fialovým šatům a narudlé neposlušné kudrnaté vlasy šahaly až pod zadek. Vzala jsem nůž a bez sebemenšího zájmu je odstřihla až pod ramena.

Šaty jsem svlékla a oblékla se do hnědých kalhot, bílé košile a hnědé vesty, na hlavu jsem si nasadila černý čepec.

Vypadala jsem jako protiklad toho, jak bych asi jako princezna vypadat měla. Ale já nikdy nechtěla být dáma. Milovala jsem vyjížďky na koních, plavení se na lodích, otevřená nebe. Nenáviděla jsem zdi, které se kolem mě tyčily a vší silou se mě snažily udusit.

Zítra měl přijet můj snoubenec, kterého jsem nikdy nepoznala a ani poznat nechtěla. Snažili se mě zavřít do klece s kdovíjakým člověkem. Musím dýchat, dokud tu možnost mám. Proplížila jsem se kolem stráží a odešla na své oblíbené místo. Nasedla jsem na loďku.

Většina lidí sem moc nechodila, protože se bála Zapovězeného moře. Říká se, že zde žijí podmořští lidé a topí všechny, co plují kolem. Já ale na takové povídačky nevěřila. S klidem jsem plula na vodě a užívala si ten klid. Slyšela jsem zpěv ptáků kolem a to, jak se vlny pohupovaly na hladině.

Barva moře mě fascinovala. Byla světlá i tmavá zároveň a tak proměnlivá, že mě nutila na ni stále upírat zrak. Obloha dnes působila nadpozemsky bez jediného mráčku. Vypadala svou světlou barvou jako pastel. Zdálo se, že ani při kresbě olejovými barvami by se nedala zachytit tak nádherně.

Hladina se začala třást a má loďka se kolébala. Zachvátila mě panika. Snažila jsem se pádlovat rychleji, ale nijak mi to nepomáhalo. Loďka se potopila a já s ní. Noha mi uvízla. Pokoušela jsem se ji vyprostit, ale marně a já stále čím dál víc směřovala ke dnu i se svou loďkou, pomalu mi docházel kyslík a já nevěděla, co si mám počít.

Dneska umřu?