Trust me

Kapitola druhá

Hleděla jsem do těch uhrančivých očí dost dlouho na to, abych se vzpamatovala, ale já měla beztak pocit, že se topím. A to v těch jantarových studánkách, které můj pohled opětovaly.

,,Jsi v pořádku?" zopakoval bělovlásek, protože si nejspíš myslel, že jsem ho v tom zmatku napoprvé neslyšela. Všechno se mi motalo, nejen zvuk, dokonce i obraz. Musela jsem silně zamrkat, abych dokázala zaostřit.

V tom mi to došlo. Pláču, zase. Tvář jsem měla zkroucenou do bolestné masky, slzy mi stékaly po chvějících se tvářích. V hlavě se mi ozýval křik, zvuky dopravních prostředků a zděšené hlasy lidí. A mé tělo se nacházelo v objetí něčeho teplého, měkkého a zvláštně konejšivého.

Najednou jsem se začala zvedat. Neovládala jsem se, to šok naprosto ovládl mě, pouze jsem postřehla, že jsem zvedána. Mé zaslzené oči pro sebe opět získal ten bělovlasý mladík, jenž si položil mou hlavu na své rameno. Začal mě pomalu hladit po vlasech, kolébat se mnou ze strany na stranu a tiše šeptat slovíčka na uklidnění: ,,Ššš, bude to v pořádku, bude to v pořádku..."

To na mě bylo moc. Celá jsem se třásla a po těchto slovech už jsem nic nedokázala zadržet. Mé zdrcené city vyšlehly na povrch jako dlouho zadržovaná bestie z klece. Doslova jsem se mu do náruče sesypala.

Pak se mi přímo před očima zjevila usměvavá tvář mého mladšího bratra. Zachvátila mě panika, celou mě polil studený pot a přeběhl mi mráz po zádech. Pokusila jsem se dostat ze sevření, přičemž jsem vyšilovala: ,,Akira! Akiro!!"

Tehdy ke mně konečně dolehl jeho hlasitý pláč. Poznala jsem ho ve změti zvuků jako první, nedal se přeslechnout. Ačkoliv nejsem jeho matka, vynořily se ve mně mateřské pudy a já prostě musela za ním. Cukala jsem sebou, škubala, máchala kolem sebe končetinami, jen aby mě ten bělovlasý konečně pustil na svobodu. To také vzápětí udělal, jelikož jsem ho (zcela nechtěně!) kopla do jistého citlivého místa a on bolestně zasténal.

,,Akiro! Akiro, kde jsi?!" ječela jsem se slzami v očích a hledala jeho blonďatou hlavičku. Po rozhlédnutí se jsem několika rychlými dlouhými kroky překonala silnici, na jejímž druhém kraji můj bratříček seděl a fňukal.

Jakmile mě spatřil, rozbrečel se ještě víc a postavil se na vratké nožičky. Ihned jsem si ho vyzvedla do náruče a přitáhla co nejblíže k sobě, topíc vzlyky v jeho vlasech. Nevypadal zraněný, díky čemu mi spadl kámen ze srdce. Uvědomovala jsem si, že tohle byla zcela moje vina. Kdybych dávala větší pozor na cestu a méně přemýšlela, nic z toho se nemuselo stát.

Troubících dopravních prostředků jsem si skoro vůbec nevšímala. Tedy až do doby, dokud ke mně nepřišel vysoký muž v uniformě a s obuškem za pasem. Polkla jsem a utřela si obličej.

,,Madam, co se tady stalo?" otázal se mě, aniž by pozdravil. Samozřejmě jsem věděla, že myslí to, že mě málem přejela tramvaj, avšak já vůbec nevěděla, co mu na to říct.

Otevřela jsem pusu, načež ji naprázdno zaklapla. Opravdu jsem neměla nejmenší ponětí, co všechno se tady událo.

Zachránil mě až onen záhadný bělovlásek, neboť právě přeběhl celou silnici až k nám a řekl: ,,Všechno to vysvětlím, strážníku. Nechte, prosím, Hazuki být, dneska nemá zrovna hezký den."

Zírala jsem na něj jako zařezaná. Překvapilo mě, že se mnou chce mít ještě co společného. Vždyť mohl odejít, nechat mě v tom samotnou, abych se s tím vypořádala sama. Ovšem on neodešel, dokonce se to pokusil vzít na sebe. Rozbušilo se mi z toho srdce.

Strážník se na něj otočil, a když mu bělovlásek pokynul, ať jde s ním stranou, poslechl. Mladík se zvláštně krčil a já moc dobře věděla, z jakého důvodu. Mrzelo mě, že jsem ho kopla.