Artemis: The Seventh Avenger

01 [08]

☆☆☆

„Zabij ji," zašeptal mi do ucha.

„Ne." Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nemůžu."

Na židli přede mnou seděla dívka. Vypadala mladě, možná alespoň o pár let mladší, než jsem já.

Oči měla mokré od slz, plné teroru a bolesti. Zírala na mě a očima mě prosila.

„Proč ne?" zeptal se. „Už jsi zabíjela, ne? Další vražda v tom neudělá rozdíl."

„Prosím. Prosím, nenuťte mě k tomu," prosila jsem. „Nemůžu."

„Ano, můžeš," popohnal mě. „Prostě zmáčkni spoušť."

„Proč?" zakřičela jsem frustrovaně. „Proč mě chcete donutit k tomu, abych tohle udělala?"

„Abych viděl, jak silná tvoje mysl je," odpoví. „Chci vidět, kolik je potřeba, než povolíš."

Zavrtím hlavou, odmítám ukončit život nevinné dívky.

„Udělej to!" zakřičí. „Udělej to, nebo zajistím, abys trpěla."

Zamračím se na něj. „Neudělám to. Odmítám se ti poddat, ty zvrácený bastarde."

Neuběhne sekunda, aniž bych nedoufala, že tohle skonči, i když část mě věděla, že se to nestane brzy.

„No dobrá," řekne jemně.

Nastal moment ticha, než se mé tělo napnulo bolestí. Mohla jsem cítit elektřinu kolující mi žilami, až jsem kvůli tomu zatnula nehty do dlaní tak tvrdě, že jsem krvácela.

Vykřikla jsem, nepovolující bodavá bolest v mých pažích a hrudníku se zhoršovala s každou minutou, dokud svět přede mnou nezmizel a všechno zčernalo.

***

Srdce mi bilo v hrudi tak tvrdě, že jsem si na moment myslela, že mi vybuchne pryč z hrudníku.

Začnu se probírat, oči se mi třepotavě otevřou a já pomalu vstřebávám své okolí.

Je tu tma. Jediný zdroj světla vychází z nástěnné lampy, která byla namontovaná nad zrcadlem a umyvadlem v rohu místnosti.

Ovládne mě panika, když mé oči přistanou na stojanu vedle mé postele. Visí na něm sáček s neznámou tekutinou.

Strach mi naplní tělo, mé oči následují hadičku, která k němu byla připojená, dolů k jehle v mé paži.

První myšlenka, která mě napadne, je, že jsem zase v pekle. Definitivně mě dostali.

Vystřelím nahoru a odtrhnu náplasti, které držely jehlu na místě.

„Ne, přestaň!" Pár silných rukou se mi omotá kolem zápěstí a zabrání mi v tom, abych si vyndala jehlu.

„Pusť mě!" Bojuju proti jeho stisku a snažím se osvobodit.

Musím utéct. Musím se odtud dostat.

„Camille, to jsem já!" Jeho ruka se jemně posune, aby mi obklopila obličej.

Můj pohled se setká s jeho, až potom jsem si uvědomila, že mi nehrozí žádné nebezpečí, ale srdce mi pořád bušilo v hrudníku.

Povzdechnu si a uvolním se. „Omlouvám se."

Opřu si čelo o jeho, zavřu oči a zhluboka dýchám, abych se uklidnila.

„To je v pořádku. Jsi v bezpečí," ujistí mě Steve, jemně se mi prsty proplétá vlasy. „Nedovolím, aby ti někdo ublížil."

Moje ruka najde jeho, pořád se mi třepe, když se mě dotkne a proplete nám prsty.

„Jsem přímo tady. Nikam nejdu." Poslouchám jeho hlas, což mi hodně pomáhá k tomu, abych se uklidnila.

Jednoduše přikývnu, nevěřím si dost na to, abych promluvila, bojím se, že bych začala brečet hned, jak otevřu pusu.

Zastrčí mi zatoulaný pramen vlasů za ucho svou volnou rukou, zatímco tam sedíme v příjemném tichu a užíváme si přítomnosti toho druhého.

Dám si chvilku na to, abych se dala do pořádku. Když jsem hotová, najednou si jsem vědoma blízkosti mezi mnou a Stevem a zčervená mi z toho obličej.

Odkašlu si a ruka mi vyklouzne z jeho. Okamžitě mi chybí pocit jeho ruky v mé a tu útěchu, kterou mi přinášela.

Steve se trapně zavrtí na své židli, než znovu promluví. „Jak se cítíš?"

„Cítím se dobře." Pokrčím rameny. „Všechno mi přijde normální."

Přikývne. „Abych pravdu řekl..." Nervózně přesune svůj pohled, najednou mu podlaha přijde zajímavější.

„Myslel jsem si, že tě ztratím," řekne. „Vypořádáváme se s věcmi, které nejsou z tohoto světa, a když jsem viděl to, co ti udělalo to žezlo, neměl jsem ponětí, co s tebou je, a zpanikařil jsem."

„No, tak jednoduše se mě nezbavíš, Kapitáne," zažertovala jsem.

Tomu se zasměje, než se na mě podívá, jeho zorničky jsou rozšířené, zatímco si prohlíží můj obličej, jako kdyby to byl perfektní kousek umění.

„Steve," řekne. „Já ti můžu říkat Camille, bylo by fér, abys mi ty říkala Steve."

„Myslím, že preferuju 'Kapitáne', Kapitáne," řeknu, čímž ho zase rozesměju.

Ten zvuk je jako hudba pro mé uši, hluboký a hladký jako samet.

„Ale to není moc férové." Rty se mu zkroutí nahoru, když se nakloní dopředu ve svém sedadle.

Hravě na něj nakrčím nos. „Kdy je život férový, Kapitáne?"

Nad tím zamyšleně zamručí.

„Není," odpoví. „Ale přesto si začínám myslet, že život vlastně není tak hrozný."

Dech se mi zadrhne v krku, když se mi jeho paže omotají kolem pasu a přitáhne si mě k sobě blíž. Naše obličeje teď od sebe byly jen pár palců. Mohla bych ho políbit.

„Něco na tobě je, Camille," řekne, jeho rty se jemně otřou o mé. „Co to se mnou děláš?"

Drkne svým nosem do mého a já chci víc. Zmačkám materiál jeho trička ve své dlani a přitáhnu si ho k sobě blíž s hořící vášní po jeho polibku.

Ale ve chvíli, kdy se naše rty skoro dotknou, odtáhne se a zmáčkne naslouchátko, které má v uchu. Zamračí se, obočí se mu stáhne blíž k sobě, zatímco poslouchá.

Srdce mi spadne do žaludku. „Co se děje?" zeptám se.

Jeho oči se opět setkají s mými, tentokrát jsou plné vzteku a smutku.

„Jde o Coulsona."