Duchové a domácí úkol ✅

14. Žádné spojovačky nebudou

Na světě existuje hned několik zákonitostí, které se dají jen opravdu těžce oklamat. Jednou z nich je, že co se může pokazit, to se také pokazí. Další, že autobus přijede včas, když vy vyrážíte se zpožděním a dorazí pozdě, když na zastávce již stepujete o několik minut dříve. A jak bychom mohli zapomenout na (ne)oblíbenou záležitost s opatrováním cenností, kdy něco dáte na místo, aby se to neztratilo, a ono se to pak samozřejmě nedá dohledat. Vše jmenované však bledne v porovnání s tím nejdůležitějším pravidlem ze všech. Pravidlem, kterému se nedá vzdorovat. Pravidlem, kterému se musíte podřídit. A tím pravidlem je...

„Mami, přijde sem na návštěvu spolužačka, ne hygiena!" zanaříkal Boris, když obdržel instrukce týkající se vyluxování celého bytu a poklizení v pokojíku.

Zjevně se v určitých lidech (čtěme rodiče) nachází silný čistící instinkt, který celou dobu bobtná pod povrchem jako magma, a to jen aby při zprávě o blížící se návštěvě vystřelil ven v podobě žhavé lávy připravené sežehnout vše v okolí.

Kdykoli má někdo přijít na návštěvu, tak se zkrátka MUSÍ uklidit.

Problém tkvěl v tom, že zde nešlo jen o nebezpečné zadrobkované obaly od sušenek, to by Boris pochopil. Též by uznal i úklid ulepených papírků od bonbonů či igelitových pytlíčků od svačin, ve kterých se již mohl skvět podivný polotekutý obsah, jenž byl kdysi možná i v pevném skupenství. U těchto věcí si byl Boris vědom toho, že je musí před návštěvou odstranit, vždyť představovaly biohazard! Jeho problém s velkým úklidem nastal ve chvíli, kdy se začaly řešit drobnosti. Triviálnosti. Věci jako prach na poličce či ponožka čouhající zpoza skříně. Vždyť co je špatného na čouhající ponožce?!

„Pořád je to náš host, tak ať to tady aspoň trochu vypadá," nenechala se matka Březinovic pluku obměkčit jeho naříkáním. „A jak to vlastně máte domluvené? Na jak dlouho sem přijde? Co jídlo? Bude tady večeřet, nebo se vrací domů? Máme udělat něco malého, nebo většího? Je na něco alergická?"

„Whoa, whoa, whoa!" vyhrkl Boris, na kterého toho v tu chvíli bylo moc. Návštěvu Rebeky si představoval v podobném duchu, jakou předtím provedli i oni. Zkrátka se staví jen tak. Na otočku. Řeknou si co a jak, ona se bude jistě opět kasat, jak byla práce z její a Ešudovy dílny skvělá a hodnotící zjevně vůbec netuší, co je dobré, a nakonec se jejich cesty definitivně rozejdou. Přesně tak to mělo být. Jak je tedy možné, že to jejich maminka musela nechat zajít tak daleko a ptala se ho dokonce i na její stravovací návyky? Jak měl něco takového vůbec vědět? Jediné, co mohl říct s naprostou jistotou, bylo, že ať již uvaří cokoli, Rebece to jistě nebude po chuti. Někdo se značkovým oblečením a vlastní uklízečkou asi neocení podomácku zapečené těstoviny doplněné o sklenici vody.

Avšak čím déle nad tím Boris přemýšlel, tím více se mu z nějakého důvodu zdála společná večeře jako dobrý nápad. Sám nechápal, odkud se to v něm bralo. Nebouchl se při vstávání o dřevo palandy? To by leccos vysvětlovalo.

A tak od maminky celá rodina Březinových obdržela jasné instrukce týkající se úklidu, občerstvení, a dokonce i vzhledu. Všichni měli za úkol vypadat jako ze škatulky a chudák Boris tak musel kromě generálního úklidu ještě provětrat šatník. To se mu ani trochu nelíbilo, měl rád svou osvědčenou kombinaci v podobě kalhot a trička. Na tom se přeci nedalo nic zkazit! Jistě, nohavice měl někdy poněkud... zatuhlé, ale tehdy nastoupila do akce pračka a tadá! Během chvilky byly zase jako nové. Zatímco se tedy Boris ze všech sil snažil přemluvit maminku, že ty jeho kalhoty jsou ještě dobré a vážně nemá v úmyslu si zkoušet tátovy, nebo snad její, tak Žofka byla z vidiny improvizované módní přehlídky nadšená. Celá rozzářená pobíhala po bytě a všem poctivě hlásila, jaký outfit má zrovna na sobě.