Destructive Storm [CZ] ✓

23. | Nový začátek

Jelikož jsem se ráno probudila jako první, rozhodla jsem se jít na čerstvý vzduch. Noc jsme všichni strávili v dodávce a prakticky se zahřívali jen za pomocí našich vlastních těl. Já se tiskla k Ryanovi a Melanie se tiskla ke mně. Melanie vlastně spala klidně a nerušeně. Až do dnešní noci spala dosti neklidně a probouzela se s křikem, který byl způsobený jejími nočními můrami. Nikdy mi neřekla, čeho se týkaly, ale já uměla živě představit, o čem byly. I já jsem jimi v poslední době párkrát protrpěla a vždycky se týkaly ztráty mých nejbližších. Neuměla jsem si však ani představit, jak se teď musela Melanie cítit. Všichni jsme pro ni byli jen neznámí lidé, nikoli rodina.

Se zamyšleným výrazem jsem seděla na kapotě auta a hleděla před sebe na vycházející slunce a nebe, které mělo stále prapodivné barvy. Čas od času vypadalo fialově, ale většinou bylo krvavě rudé. Od vypuknutí téhle katastrofy jsem nikdy neviděla tu nádhernou nebeskou modř, jež jsem tolik milovala.

„Nemůžeš spát?" zaslechla jsem známý hlas a zatřásla hlavou. Ruby se posadila na kapotu vedle mě a natáhla ke mně ruku, ve které svírala malou bílou mističku, která byla plná suchých müsli. „Snídaně?"

„Díky, Ruby," věnovala jsem jí drobný úsměv a misku si od ní vzala. Lžičkou jsem nabrala první várku křupek a váhavě si jimi naplnila ústa. Byly tvrdé, kéž bychom měli mléko. Ale já měla tak velký hlad, že bych v tuhle chvíli snědla snad cokoli, kdyby to bylo poživatelné.

„Jsi na mě naštvaná?" zeptala se z ničeho nic a já svraštila obočí.

„Ne," odvětila jsem záporně, „proč bych měla být?"

„Nepodpořila jsem tě," odpověděla. „Měla jsi dobrý nápad, který mohl Oliverovi zachránit život, a já tě nepodpořila."

„Bála ses," zdůvodnila jsem její čin a chtěla tohle téma rozhovoru opustit. Ruby to však očividně hodně trápilo a já nechtěla, aby tomu tak bylo. Položila jsem jí ruku na rameno a vydechla: „Jsi skvělá kamarádka, Ruby. Samozřejmě, že se na tebe nezlobím. Nevím, jak jsem v tu chvíli musela vypadat. Asi sis myslela, že jsem blázen."

„Ne, to ne. Jen jsem si myslela, že tomu až přehnaně moc věříš," řekla a já přikývla. V tom měla rozhodně pravdu. Opravdu jsem tomu věřila, nebo jsem tomu spíše věřit chtěla. Nechtěla jsem přijmout tu možnost, že bych přišla o dalšího člověka. Obzvláště, když se jednalo o člověka, který mi zachránil život. Tak trochu jsem cítila nutnost udělat totéž.

Ruby mě chytla za ruku a já se na ni pousmála. „Mám tě ráda, Ruby," řekla jsem téměř automaticky a svraštila obočí, když jsem si všimla jejího ustaraného výrazu. „Děje se něco?"

„Tvoje ruka," odvětila, „jak dlouho je to od té doby, co jsme ti ji s Ryanem zašili?" zeptala se.

„Nevím," přiznala jsem, „pravděpodobně pár týdnů. Je těžké v téhle situaci počítat čas, ale řekla bych, že plyne docela rychle. Pročpak? Děje se něco?"

„Měli bychom z tebe ty stehy dostat pryč," odvětila. „Tvoje rány jsou již dávno zacelené a je na čase, aby i ty stehy šly stranou."

„Seš si jistá?" zeptala jsem se. „Jestli mi ty stehy teď vytáhneš, nebudu schopná nějakou dobu pořádně střílet. A ty víš, že zrovna teď potřebujeme všechnu sílu, kterou máme. Oliver je zraněný a bůhví, kdy bude schopen nějakého dalšího pohybu."

„Není rozumné čekat," odpověděla, „to šití je již hodně staré a za normálních okolností by ti ho doktoři vytáhli již mnohem dříve."

Pár minut po našem rozhovoru jsme se všichni sešli uvnitř dodávky a já se usadila do křesla, přičemž jsem ruku nechala opřenou o stůl tak, aby k ní měla Ruby dobrý přístup. Ryan mě držel za zdravou ruku, což bylo nezbytné. Neměla jsem z odstraňování stehů obavy. Jistě, tenkrát mě šití strašně bolelo a já křičela bolestí. Ale teď jsem si prošla tolika hrůzami, že mě tohle nemohlo vykolejit. Když mi tedy Ruby začala stehy odstraňovat, jen jsem sykla bolestí a stiskla Ryanovu ruku.