Destructive Storm [CZ] ✓

24. | Máme společnost

Nejhorší chvíle v životě bývají ty, kdy nemáte nejmenší tušení o tom, co se stane další den a zda tu vůbec budete. Základem přežívání je neztrácet naději a je více než těžké přežívat, když naději ztrácet začnete. Nevím, kdy jsem přestala být tou starou optimistickou dívkou, ale rázem jsem přestala vidět svět tak růžově. Naplnil mě strach a zoufalá snaha o zachránění mých blízkých. Při téhle cestě jsem jich pár ztratila a pár ohrozila. Nemám naději, už ji nemám. Nevěřím, že se tohle někdy změní k lepšímu, i když bych asi měla. Přiznat si to sama sobě je jedna věc, ale říct ostatním o svých pocitech, když jsou takhle pesimistické. Neexistuje lék a ve Washingtonu ho určitě nenajdeme.

„Vypadáš dost... poklesle," poznamená Ryan při pohledu na mě a já váhavě přikývnu. Má pravdu, musím tak vypadat. Cítím se tak.

„Jen jsem unavená," zalžu. Spala jsem celou noc, nemám právo být unavená. To Ryan musel celou noc řídit, to on by měl být unavený, nebo přinejmenším ospalý.

„Seš si jistá, že nejde o něco jiného?" zeptá se mě a já se na něj zvědavě podívám. Chápu, kam tím míří. Zná mě tak dobře, že ví, že je se mnou něco špatně. Nejsem sama sebou. „Poznám, když se s tebou něco děje, Kat."

„Není to nic, co by ti mělo dělat starosti," vyhrknu, „jen jsem v posledních pár hodinách dost přemýšlela, víš?"

„O čem?" zeptá se.

„O budoucnosti," odpovím s posmutnělým výrazem, „o naší roli v ní."

„Pokračuj," pobídne mě, ale já moc dobře vím, že to dělá jen ze slušnosti. Tohle téma ho musí dost znepokojovat. Mluvit o budoucnosti v takovéto situaci není moc rozumné.

„Vždycky jsem měla svoje malé sny," přiznám, „takové ty všední a dost obyčejné, ale byly to moje sny. Chtěla jsem se probouzet vedle svého manžela a snídat na verandě našeho bytu pozorujíc vycházející slunce. Zrovna bych si nabírala porci palačinky, když v tom by mě vyrušili moje děti," špitnu. „Chtěla jsem být matka, Ryane. Chtěla jsem mít svoje vlastní děti, chtěla jsem... chtěla jsem, ale nemůžu."

„Proč ne?" zeptá se a věnuje mi krátká ustaraný pohled, který je však nucen ukončit, aby se mohl zase věnovat řízení.

„Jak bych mohla přivést dítě do světa, kde by nikdy nebylo v bezpečí?" vydechnu a slzy, které se mi derou do očí, okamžitě zaženu tím, že se zadívám z okna a oči zavřu. Jen na chvíli dokážu vidět představu ze svého snu. Sebe za pár let a své dvě děti. Holčičku a chlapečka, jak se drží za ruce a čekají, až je odvedu do školky. „I když si zoufale moc přeju vlastní děti, tohle by byla jedna z nejvíce sobeckých věcí na světě," přiznám a pootevřu oči. Hned, jak tak učiním, spatřím na kraji silnice stát Šedivce. Přesně tohle je ta chvíle, kdy si uvědomím, že má slova mají určitou váhu. Nemluvím nesmysly, ale hovořím k tématu. Moje děti by nikdy neměli vyrůstat ve světě plném příšer, i kdyby to mělo znamenat, že nikdy neuslyším ten slabý hlásek, jak na mě volá mami.

„Myslíš příliš negativně, Kat," řekne Ryan a já se na něj neodvážím podívat. Vím, že má tušení o mé aktuální náladě, ale nechtěla jsem, aby zjistil i to, že jsem přestala věřit. „Copak ty nevěříš, že nám Washington poskytne přesně to, co od něj očekáváme?"

„Jasně," zalžu, „jen si nedokážu úplně představit, že bychom mohli znovu žít jako dříve. Nevidím budoucnost, kde bychom se těch příšer už nemuseli obávat."

„Takže nevěříš v lék?"

„Sama nevím," přiznám. Cítím značnou úlevu, když mu všechno tohle říkám. Možná mě ani neodsoudí za to, že jsem změnila svůj názor. „Nikdy jsem netvrdila, že je Washington řešením na všechno. Jen jsem říkala, že se musíme posunout vpřed a najít si nový začátek."