Můj hadí dvůr / HP FF

Můj hadí dvůr

AN: Zdravím všechny u mé první (a snad ne poslední) jednodílovky, která vznikla díky soutěži od 1queenofstory a její soutěži Slavnostně přísahám, že se zapojím. A tak jsem se zapojila. :D

Příběh obsahuje témata 7. Zrádce v našich řadách a 21. Královna hadů.

Ještě než začnete číst, vemte prosím na vědomí, že příběh obsahuje sprostá slova, násilné scény, mučení, znásilnění a smrt. Pokud jste slabší povahy nebo se nacházíte v těžké životní situaci, zvažte, prosím, jestli je tenhle příběh to pravé pro vás.

Pokud si v životě procházíte stejně těžkou cestou, jako popisuje Pansy v této povídce, věřte, že jsou lidi, kteří vám dokážou pomoct. Nejste na to sami. ♥

Připoutejte se, bude to drncat.

A já... Slavnostně přisahám...

...

Nikdy bych si nemyslela, že bude můj život vypadat právě takhle - plný bolesti, utrpení, strachu, zrady a smrti.

Už od mala mi byly vštěpovaný hodnoty čistý krve, nadřazenost našich aristokratských rodin nad mudlovskými šmejdy a já to vždyky brala jako jedinou pravdu na světě. A taky jsem podle toho žila. Že jde jenom o navoněnou bídu, jsem zjistila příliš pozdě.

Zařazení do Zmijozelu pro mě byla jediná cesta a radši bych skočila z astronomický věže, než být sedm let u Nebelvírů. Což je blbost, sedm let bych totiž určitě nepřežila. Táta by mě uhranul hned během prvních svátků, co bych dojela domů na prázdniny.

Jeho dokonalá čistá holčička musela být ve Zmijozelu. A tak se taky stalo. A nebyla jsem jenom tak někdo, stala jsem se rovnou jejich královnou. A přes všechnu svou pýchu jsem neviděla, že jsem si ve svým hadím doupěti vychovávala jedovatý zmije.

To je úděl každý panovnice, ať se podíváte kam chcete, každej monarcha měl kolem sebe zrádce, intrikány a posluhovače, který jenom čekali, až přijde ten správnej čas a a oni ho otráví.

Já ale vždycky věřila, že mám kolem sebe ty správný lidi, na který se můžu spolehnout. Byla jsem tak naivní. Jak bych se na ně mohla vždycky spolehnout, když jsem sama věděla, že ani já bych pro ně neudělala všechno na světě? Aspoň ne pro všechny.

Ale věděla jsem, že nastaly špatný časy.

Stejně tak to věděl i Theo, můj nejlepší kámoš už od dětství. Ne, že by mi nelezl někdy na nervy s tím svým Všechno vím, všechno znám, ale s postupem času jsem zjistila, že je to právě on, kdo má ten nejracionálnější pohled na svět a dokáže mě vždycky vyhrabat i z toho největšího průseru.

V naší hadí hierarchii byl mým osobním rádcem.

Že je těm dobrejm dnům konec, si moc dobře uvědomoval i Blaise. Náš čokoládovej Zmijozel, kterýho bych titulovala na dvorního šaška, se poslední půlrok už nesmál tolik, co dřív. A nikdo jsme mu to nemohli mít za zlý.

I tak to byl člověk, kterej mě dokázal jednou větou vytočit, rozesmát i rozplakat. To poslední bych nikdy nepřiznala, slzy jsou projevem slabosti, to mi vždycky říkal táta. Slzy patří do soukromí mý postele.

Jednou ukážeš slabost a zničí tě.

A nejlíp o nadcházejícím zlu věděl Draco. Jeho tatík si totiž z Malfoy Manoru udělal Smrtijedský doupě. A přesně z toho důvodu strávil Draco skoro celý léto u nás. Měl z nich stejnej strach jako já. Možná ještě větší. Můj Zmijozelský král. Jako správná královna jsem vždycky stála za ním a kryla mu záda.