Duchové a domácí úkol ✅

16. Stádium holých těstovin

(Kapitola byla výjimečně vydána z mobilu, pokud odhalíte něco, co zde nesedí, prosím, ozvěte se, ať to můžu napravit :3)
---
Zatímco Rebeka seděla mlčky u stolu, tak Boris přinesl do obýváku skleničky s pitím a Žofka zase vypomohla s příborem, který opatrně rovnala do ubrousků, jako by šlo o panenky pokládané do postýlek.

    „Už si můžete chodit pro jídlo!" ozval se z kuchyně táta, a ještě, než stihl Boris jakkoli zareagovat, tak se Žofka vrhla vstříc lákavé vůni. V tu chvíli byla jako smyslů zbavená a ta rychlost! Div, že za ní nezůstal jen její kouřový obrys.

    „A co je vlastně to, no, k jídlu?" zamumlala Rebeka, když s opatrným pohledem přejížděla po prostřeném stolu.

    „Těstoviny," zazněla Borisova všeříkající odpověď.

    „Tak těstoviny?" podivila se.

    „Jo. Zapečený," pokrčil rameny. „Maso, zelenina, sýr, však víš."

    „Aha."

Více z tohoto „živého" rozhovoru nestihli, protože dorazil i zbytek rodiny a večeře mohla oficiálně začít. Tím se také odstartovala jedna Borisova noční můra. Již předtím měl obavy ohledně průběhu jídla a změna jejich obvyklého zasedacího pořádku ho moc neuklidnila. Ke stolu se musela přidat židle, aby měli pět míst, a protože se do tohoto pomyslného čela posadila maminka, Boris s Rebekou seděli vedle sebe, což v něm z nějakého důvodu vzbuzovalo rozpaky.

    „No, a jak jste dopadli?" přerušila tiché cvakání příboru jako první maminka. „Zjistila jsi vše, co jsi potřebovala, Rebeko?"

    „Asi ano," odpověděla jí s nervózním úsměvem.

    „Borek a Rebeka budou pracovat spolu!" sdělila všem přítomným bez varování Žofka, zřejmě s cílem oživit konverzaci (což se jí vskutku dařilo).

    „Žofi, ticho," osočil ji Boris a ihned věnoval sestřičce rázný O-tomhle-už-ani-nemluv pohled. Zatímco Žofka byla zřejmě odhodlaná vše ještě rozvířit, on chtěl udržet věci co nejdéle v tom nudném, neměnném stavu. A jeho práce brzy přinesla ovoce. Žofka ztichla, vzpurně k sobě stiskla rtíky a pak se obrátila zpět k rodičům.

    „Budou pracovat spolu a vymyslela jsem to já!" pochlubila se a na Borisovi se dalo poznat, jak rád by jí zacpal pusu těstovinami.

    „Je to pravda?" zaváhala maminka.

    „To, že to vymyslela Žofka?" zamručel. „To teda. Ale nic není jistý. Po večeři budeme moudřejší, že jo?" obrátil se na Rebeku, která si zrovna do úst vkládala další plnou vidličku těstovin.

    „Hmm?" zamumlala a otočila se na něj s tvářemi nacpanými jako křeček.

    „Ehm, nic," pousmál se. „Chutná ti?"

    „Hmm, hmm," přitakala a polkla další sousto. Od chvíle, kdy před ni postavili talíř s domácími těstovinami, pro ni úplně přestal existovat okolní svět. „Je to výtečné, paní Březinová," dodala s již prázdnou pusou.

    „Všechna chvála patří tady tatínkovi," mávla nad tím rukou, „já na to vlastně jenom nastrouhala sýr."

    „Ale ten sýr je na tom nejlepší, mami!" zazubila se na ni Žofka. „Je křupavý, úplně mňam! Můžu ještě?"

    „Už jsi měla dost," zarazila ji maminka.

    „Ale no, tak. Prosím!"

    „Ne."