Coach? Or Boyfriend? (FF with L. T.)

I love him???

Ahojky, omlouvám se, že teď poměrně dlouho příběh nebyl, ale řešila jsem a stále řeším pár opravdu velikých problémů. Je tu další díl příběhu. Omluvám se za chyby. Snad se bude líbit.

Ráno mě probudilo klepání na dveře.

"Dále." řekla jsem rozespale.

"Promiň jestli jsem tě vzbudil, ale něco jsme přes telefon nevyřešili." vešel Tomlinson. 'Nenápadně' jsem protočila očima. Sedl si na židli vedle postele.

"Co bylo tak důležité, že jste mi to nemohl říct do telefonu?" zeptala jsem se po chvilce trapného ticha a zírání jeden na druhého.

"Jak bych to měl říct. Bude to znít divně, ale je to tak. Já...víš... líbíš se mi." vykoktal. Zírala jsem na něj s pusou do 'O' a nevěděla, co říct. Teda věděla, jen bych to neuměla správně podat.

"Aha." řekla jsem první, co mě napadlo.

O 3 dny později. Stále pohled Bree:

Už jsem v nemocnici třetí den a už mě to tu unavuje. Trenér tu prudí každý den. Někdy třeba i pětkrát za den. Nejradši bych ho nakopala, ale mám nějakou důstojnost.

"Bree, dneska tě prý pustí domů." vešla do pokoje máma.

"Yes!!!" vyjekla jsem ani nevím jak. Byla jsem tak nadšená, že jsem vyskočila z postele a zapomněla na ten kotník. Jenže, když jsem na tu nohu došlápla zaskučela jsem a rychle si sedla zpět na postel.

"Brzdi nebo si ještě víc ublížíš." zasmála se a já musela s ní.

"Slečno McCarnyová, můžete jít domů." přišla do pokoje doktorka.

"Děkuji." řekla jsem. Mamka mi vzala těch pár věcí a mohlo se jít. Mamka cestou zavolala tátovi, aby pro nás přijel. Venku jsme potkali toho koho jsem vážně vidět nepotřebovala. Tomlinson.

"Tak už tě pustili domů?" zeptal se. Jako by se ve mě něco zlomilo a já se na něj... Cože? Usmála?

"Ano. Konečně." řekla jsem. Táta konečně přijel. Nasedli jsme a hurá domů.

*******************************************

Sedím na posteli s notebookem na klíně a koukám na různá videa. Ano Louis Tomlinson football. Je vážně úžasnej. Crrrrr... Pane bože. Tommo už zase. Dneska už nejmíň po padesáté.

Já - Halo?

Tommo - Ty si to zvedla? Co se stalo?

Já - Hmm... asi jsem si tě 'trochu' oblíbila. *Trochu víc a já už mu dokonce sama od sebe začala tykat. To je pokrok.*

Tommo - Ahaa... Co noha? *Tose mě na to bude ptát pořád?*

Já - Jo, dobrý. Zítra jdu do školy, takže odpoledne se alespoň přijdu podívat na trénink.

Tommo - Tak to je fajn. Jinak ve škole máš, co dohánět. *Jako bych to nevěděla.*

Já - Nemusíš mi to troubit. Já to vím.

Tommo - Konečně mi tykáš. Už tě nebudu otravovat. Tak zítra ve škole. Ahoj.

Já - Hmm... čau.

Rychle jsem to típla. Co se to se mnou k čertu děje? Jsem na něj milá, tykám mu a když s ním mluvím mám takový zvláštní pocit v břiše. Jen doufám, že to není to, co si myslím.

"Mamí!!!" zaječela jsem.

"Copak?" přišla do pokoje.

"Můžeme si o něčem promluvit?" zeptala jsem se.

"Jistě." usmála se. Sedla si ke mě na postel a kývla, že můžu začít.

"Co znamená, když s někým mluvím a začnu mít zvláštní pocit v břiše. Něco jako miliony malých motýlků." řekla jsem.

"Zamilovala si se." řekla. To snad ne.

"Sakra!" řekla jsem. Až teď jsem si uvědomila, že nahlas.

"Copak, je tu někdo, kdo se ti líbí?" začala se vyptávat. A, co teď? Mám jí to říct? Nebo něco vymyslet?

"No... je to trochu zvláštní, ale jo." řekla jsem.

"A kdo?" vyptávala se dál.

"Kdo? No je to....

Po X době další díl. Ještě jednou se moc omlouvám. Snad se mi povede i další díl Camp Rocku. Nevím kdy bude další. Pa.

Mám vás ráda.