Reino del Tiempo

Kapitola 9.

Bělostné vlny paruky splývaly po dívčiných zádech, zatímco se ona sama pokoušela upravit si složité zapínání šatů. Skoro to vypadalo, že se jí Ricardo – chlapec, který Danteho každé ráno budil – snažil záměrně uškrtit, měla dojem, že jen hloupý nádech tu upnutou látku roztrhne. Botky ji tlačily, paruka iritovala. Nebyla zrovna způsobnou nevěstou, ani zdaleka to však nemělo na vyvádění ženicha.

„Milosti, tradice..." začala dáma, která na Luisinu přípravu dohlížela, on ji však přerušil.

„Proč je tu proboha tolik lidí? Copak nemůže mít soukromí?"

V sále nastalo hrobové ticho, které nenarušil ani v podobných chvílích často znějící krapet skřehotavý smích mladičké nevěsty.

„Milosti, oblékání budoucí královny je čestnou úlohou. Právo na ni má nejvýše postavená dáma v místnosti, jde navíc o rituál, u nějž..."

Monotónní řeč přerušilo Danteho rychlé pokývání hlavou a zvednutá dlaň.

„Dobře, když chcete... Ale teď jděte všichni pryč, potřebuju s ní mluvit," řekl král, za což si vysloužil šokované zamrkání. Nechtěl se však opakovat, počkal chvíli, až ženě jeho slova dojdou a s pár gesty naznačujícími spěch vyhodil všechny přítomné z velkého sálu. Pak si nevěstu obdivně prohlédl.

„Sluší ti to," nadhodil. Přál si zamaskovat tak knedlík, který se mu v krku utvořil, bylo mu najednou hrozně úzko. Věděl, že Luisa jeho pohnutky chápe, hned večer po tom, co je oba tak nešetrně natlačil do svatby, vysvětlil dívce, že na výběr neměl, s někým se oženit musel a ona taky. Toto se mu zdálo jako nejlepší řešení, způsob, jak je oba zachránit – ji dlouhodobě a sebe alespoň na těch pár dní, co zde ještě pobude. To se však tmavovláska nedozvěděla. A možná proto se nyní cítil ve stresu víc, než by měl, hruď jako by mu svíraly neviditelné okovy a kdykoli polknul, zabolel jej celý krk.

„Měl bych ti něco říct."

Byl den D, dej jejich svatby a hlavně den, kdy se mu to konečně podařilo. Opravil svou kouzelnou skříňku, vrátil ji do stavu, v němž byla před jeho použitím a nešetrnou tlakovou vlnou. Mohl se dostat zpět do své doby. To jediné, co zbývalo, bylo svěřit se s tajemstvím, které se mu nyní zdálo tíživější, než doufal. První si Luisu musel vzít, nemohl dopustit, aby ji Felician odložil kamsi stranou, až se opět dostane na trůn. Pokud si ji nyní vezme, blonďák už s tím nic neudělá. Ona bude zachráněná.

Chytil dívku za bledou dlaň vyčuhující z bílé róby a odváděl ji stranou, do svých komnat. Na toto potřeboval ticho a klid.

„Co to je?" zeptala se přímo, když si všimla opraveného teleportu ležícího na jeho stole. Dobře, tím mu to krapet usnadnila, pomyslel si.

„To je stroj času."

Přišel si skvěle. Možná to nebylo úplně nejvhodnější, v ten moment se však cítil naprosto dokonale a nedokázal nic než se pochválit. Zářivě se na Luisu usmál a čekal, až začne pokládat doplňující otázky. Tu nejtěžší část měl za sebou. Nebo si to alespoň myslel.

„Prosím?!"

Skvělý pocit byl v háji. Potřeboval by se posadit.

„No, teda... Možná mi nebudeš věřit, ale já nejsem král. Teda, ne tak, jak si myslíš," zkusil, když si všiml překvapených, zároveň ale jaksi... ledových očí. Děsila ho.

„Jak ne tak jak si myslím? Co to povídáš?"

Dobře, nešlo to tak hladce, jak očekával.

„Nejsem odsud. Přicestoval jsem... z budoucnosti. Daleké budoucnosti, tak daleké, že už nenosíme žádné divné paruky, chodíme v tom, co jsme měli tu noc v zahradě, jsme jiní, já jsem jiný. Dostal jsem se sem pomocí stroje času, ten se mi ale rozbil a nějak záhadně zařídil, že jsem král já místo Feliciana..."

Překvapené zamrkání následovalo bleskové zatřesení celým Danteho tělem, jako by se jej dívka snažila probrat z nepříjemného snu.

„Felician? Ten blonďák? Ten, který ti stále posílá vzkazy, kterého nemáš rád? Takže on má být král a ty jsi mu sebral jeho místo, to tím chceš říct? Dante, co to meleš?!"

Nádech, výdech. Dobře, a teď to zopakovat.

„No, tak nějak. Musel jsem ten stroj opravit, což se stalo dnes. Můžu se vrátit domů. Ale první si tě vezmu, abys mohla žít s Felicianem a měla hezký život, dobře?"

Nebyl si jist, zda jej dívka chápala, nebo ne, věděl ale, že kývnutí se od ní nedočká. Tvářila se, jako by měla co nevidět omdlít.

„Ty ses zbláznil! Chceš mi tvrdit, že ses sem dostal pomocí nějaké divné magie a celou tu dobu jsi obyčejný kluk z nějaké své budoucnosti?"

„Tak nějak," odtušil.

„Zbláznil jsi se!"

„Nezbláznil! Uvidíš to hned, jak si tě vezmu, rozloučíme se a..." zkusil, překvapila jej však silná rána, která mu na tváři utvořila nemalou rudou značku. Proč měli všichni takovou potřebu neustále ho fackovat?!

„Probuď se! Až se rozloučíme? Uvědomuješ si vůbec, co říkáš?"

Dobře, rozhodně to nepřijala tak, jak očekával. Naopak, její tělo se sesunulo na zem, servala si z hlavy paruku a štíhlými prstíky zajela do vlasů, za něž se zatahala.

„Chceš mě dát dohromady s Felicianem, kterého nenávidíš? Chceš si mě vzít a pak odjet a tvrdit mi, že to bylo do budoucnosti? Dante, já ti uvěřím skoro všechno, ale tohle jsou samé lži. Jsi starší než já, a přesto si dětinsky myslíš, že kdybys odjel, kamkoli, že by to se mnou dopadlo dobře. Hraješ si na cosi, čím se mne snažíš obalamutit, já... já ti věřila," řekla ublíženě, a on rychle zavrtěl hlavou.

„Tak to není! Ukážu ti to!"

Spěšně se nahrnul ke stroji času a zamotal dráty tak, aby fungoval.

„Nechci to vidět. Odcházím," odvětila, snad až příliš rázně. Nikdy ji neviděl tak vážnou jako toho dne.

„Počkej, Luiso! Podívej se," chytil ji za zápěstí a škubnutím vrátil na původní místo, jeho oči se setkaly s jejími ublíženými a ona je pevně zavřela, jako by se na něj nechtěla dívat.

„Nech mne jít," vzlykla.

„Prosím! Podívej se, budu tu a najednou zmizím," řekl, zadávaje do přístroje požadovanou kombinaci barevných tlačítek, čísel a písmen.

„Chvíli..."

Konečně, konečně se jejich oči znovu střetly a on stiskl tlačítko. Jeho tělo obalil zářivý temně černý kouř, zvedající jej ze země, cosi však bylo špatně. Do hlavy jako by se mu zabodlo tisíc střepů, u ní to navíc neskončilo. Bylo to jako silná rána do břicha, každý kus kůže jako by krvácel a z hrdla se mu vydral přidušený výkřik. Na malý moment neměl co dýchat, vír prostoupil jeho tělem tisícem malých děr, které v něm vytvořil a ty se hned vzápětí zase zacelily, provázené tou krvavou bolestí. A pak zase spadl na zem, k nohám dívky, jejíž oči se leskly slzami. Trhaně dýchala, tisknouce si k hrudi bělostnou vlečku, než jej překročila a rychlými kroky se rozběhla z místnosti.

Ještě toho dne palác opustila, doufaje, že šíleného krále a temnou magii nikdy v životě znovu nespatří.

Jenže tak trochu sobecky pro Danteho dívčin odchod neznamenal nic v porovnání se zoufalstvím, které se rozlilo jeho tělem, když si uvědomil, co tohle všechno znamenalo. Stroj času nefungoval.