Reino del Tiempo

Kapitola 10.

Zdobenou komnatu obývanou nejmocnějším teenagerem Španělska hyzdil nepředstavitelný nepořádek, který se onen teenager rozhodl vytvořit – stačilo mu k tomu rekordních pět minut. Jeho pokusy o teleportaci nejenže odnesla komnata a jeho oblečení, ale i samotný stroj se zdál čím dál tím horší a s každým dalším pokusem trvalo Dantemu ještě déle, než jej opravil. Nemohlo být možné, že by skříňku složil špatně, jeho otec se teleportem zabýval. Dante věděl, jak všechno funguje, chyba musela být někde jinde a on se ztrácel víc, než by si přál. Bylo to snad poprvé za celý jeho pobyt mimo vlastní realitu, kdy se ho zmocnil opravdový strach.

Položil teleport zpět na stůl a zhluboka se nadechl, prsty si masíruje spánky, aby alespoň trochu snížil nepříjemnou bolest hlavy na něj útočící. Nezdařené pokusy se na něm nepodepisovaly nijak viditelně, kůži měl bez jediného škrábnutí, běžné problémy se však násobily – ani při cestě sem jej celé tělo tak nepálilo, vidění se mu mazalo a ona úzkost, která se v něm přelévala, tomu zdaleka nepomáhala.

Bylo to snad poprvé, kdy si vzpomněl na rodinu, matku, otce a bratra jinak než v negativním slova smyslu. Bylo skutečně možné, že už je nikdy neuvidí?

Hlouposti! Musel se soustředit a vymyslet řešení, nemohl se zaobírat hloupým co by, kdyby, které beztak nikam nevedlo. Ten úzkostný pocit však neodcházel, ať si Dante namlouval, co chtěl. Stroj času nefungoval.

Nepamatoval, že by se za poslední půl rok, šlo-li to tak, vzhledem k časovým posunům, říct, nacházel v horším rozpoložení. A jak už to tak bývá, člověk, na něhož měl náladu ze všech nejmíň, toto rozpoložení podvědomě vycítil rychleji, než by Dante očekával.

„Můžete mi vysvětlit, co měl znamenat náhlý odjezd vaší nevěsty? Po skandálu, který jste ztropil, bych nepředpokládal, že s vámi kdy budu ochoten znovu promluvit, potkal jsem ji však v zahradě. Vykřikovala – její extravagantní přístup zajisté popisovat nemusím – cosi o černé magii a ukradené koruně, hádám tedy, že jste se jí svěřil s vaším pochybným původem. Mohl byste mi vysvětlit, co konkrétně vás popadlo? Copak vám nedošlo, že hloupější rozhodnutí – zejména takto těsně před svatbou – neexistuje?!"

Dobře, ať se Dante snažil, jak chtěl, nedalo se svítit. Na tohle nemohl mít nikdo náladu ani v dobrém rozpoložení. A jak už bylo řečeno, tím brunet zrovna v ten moment rozhodně neoplýval.

„Kruci! Tohle mi chybělo. Proč musíš být pořád tak... tak stejný? Felipe, sakra, já..."

Mladík naproti němu v ten moment zpozorněl, napjal se jako luk a přejel celou Danteho postavu pátravýma očima. I tento pohled Dante nenáviděl, nyní jej však přece jen děsil.

„Kdo je Felipe?"

Překvapeně zamrkal. Bylo zvláštní, že tu otázku pokládal zrovna nyní. Dante by čekal, že to hloupé jméno přejde a hned na to zapomene, ostatně jako vždy. Brzy se však z krátkého šoku vzpamatoval, pomalu se vraceje do své běžné nálady.

„Jsi si jistej, že to uneseš? Nebude to na tebe moc děsivý černý magie?"

Tu narážku Felician přešel, přestože jeho mimika a řeč těla jasně dokazovaly, že by se jeho povaha mile ráda přihlásila o slovo.

„Nezamlouvejte to. Kdo je Felipe?"

Přímá otázka si vyžadovala přímou odpověď.

„Ty."

Ani jedna ze stran nebyla spokojená, zdálo se však, že už to bude jakýsi vyšší úděl každého z jejich rozhovorů. Pevně zaťaté pěsti dokazovaly, že Felician nemá daleko k zrealizování další facky, kterou by Dantemu udělil. Zatím se ovládal.

„Jak?"

„Tak."

Nyní už to bylo na hraně, nepatrné cuknutí skřetovy dlaně jasně napovídalo, k čemu se schylovalo.

„Jsi to ty v naší době. Můj spolužák, otravný skřet Felipe, třídní šprt... Mám pokračovat? Poznáváš se? Až na ty uhry, který tady nemáš, protože slovník, pózy a vizáž máte stejnou. V mojí době si dokonce děláš linky. Mám dojem, že seš tam teplej, jinak bys..."

Tentokrát byl reakcí pohlavek, jenž měla na svědomí jedna z Felicianových dlaní, daleko víc však Danteho překvapila neznatelná růž ve tvářích mladíka. Nebylo tak těžké pochopit, o čem přesně to vypovídá.

„Znamená to tedy, že hned, jak zmizíte odsud a konečně mi dáte pokoj od své příšerné společnosti, bude jí vystavena má duše přebývající v těle jiné dimenze?"

Nebyla to zas tak strašná narážka, Felician do něj pomyslně kopal prakticky kdykoli s ním mluvil, a to daleko hůř, nyní si však vybral místo poměrně čerstvě objevené, teprve před chvílí. A s pulzující bolestí poraněného sebevědomí se nyní vrátila i síla úder oplatit daleko ničivěji.

„Tak poslouchej, skřete, zalez zpátky do svého pokoje a tam na mě nadávej, popiš si celý stěny těmi svými dementními vzkazy, který stejně nečtu, a lituj sebe sama, za mnou chodit nemusíš. Já tvoje rady nechci, nechci tvou přítomnost. To kvůli tobě se nemůžu vrátit!"

Místnost ovládlo ticho, které by narušilo nejen spadnutí špendlíku – snad i pád hloupého peříčka zněl by jako výbuch nejničivější bomby. Přerušilo jej až zalapání po dechu, při němž se Felician pevně chytil desky vysokého stolu nyní obohaceného o nefunkční teleport. Šokovaně se zadíval nejprve na stroj, a pak zpět na Danteho, viditelně se snaže uklidnit sebe sama.

„Prosím? Vy ani nejste schopen si vlastní magii zprovoznit?!"

Další pomyslná, vlastně jemná rána – a znovu do míst, v nichž ji nechtěl.

„Fungovalo by to, kdybys tu nebyl ty! V historii, kterou jsem se musel učit z těch hloupejch sto let starejch učebnic se rozhodně nepsalo o dementním skřetovi s náručí plnou rad! Byl tam nějaký inteligentní panovník, někdo, kdo vedl zemi ke slávě! Tvoji lidi umíraj, den co den, tvoje země se ti rozpadá pod rukama a co děláš ty? Dodržuješ svojí etiketu! To, že je ti všehovšudy na dvě věci, neřešíš.

Až zmizím, bude v tvých rukách, abys minulost vedl tak, jak já potřebuju, a na to budeš muset tyhle svoje nálady vypustit. Už se nemůžu vrátit a nikdy minulost nezměnit, to už jsem sám zjistil, v těchhle letech tu prostě budeš ty, Felipe, nebo Feliciane, nebo Edmonde, prostě ty, skřete a šprte v jednom dárkovým balíčku, ale alespoň se snaž, ať když už neděláš vůbec nic, aby sis to užíval. I když vlastně ani to ne, jen pokračuj, kaz si život, zasloužíš si to," splácával do sebe vše, co mohl. Jeho trpělivost tím jedním dobře mířeným kopnutím odplula, nyní si však konečně začínal uvědomovat, co přesně se dělo. Na moment zavřel oči, aby se uklidnil. Moc to nezabíralo, nehodlal se však dál ponižovat. Své řekl.

Rychlé, nervózní klepání na jeho dveře mluvilo samo za sebe a návštěvník pak prudce otevřel a vpadl do komnaty. Byl to chlapec, který Danteho každé ráno budil, a z jeho výrazu trnula krev v žilách, cosi bylo neuvěřitelně špatně. V natažené paži svíral pergamen zdobený svazkem pečetí, vykulené oči doplňovaly výsledný dojem ze stažených rtů a zsinalé pleti. Ten samý výraz se však usadil na tváři Danteho hned, co se mu papír dostal do rukou.

Jestli byl odjezd Luisy krutou ranou a nefunkční stroj času nejničivější pohromou, nyní se celý jeho svět zhroutil, zatímco těžký papír lehce dopadl na zem. Nedokázal jej udržet, ruka se mu roztřásla.

Byla jim vyhlášena válka.