AKCE!

Bum! Prásk! Ozývalo se od nás z kumbálu. Jediné co mě napadlo bylo, že kluci vymýšlejí další vloupačku. Rozhodl jsem se, že se kouknu dovnitř. Jakmile jsem jen nakoukl, bylo mi jasné, co se děje. Kluci měli na stole plán, jak vykrást banku. Už několikrát jsem se jim to snažil vymluvit, ale nikdy se mi nepodařilo jim to dostat z hlavy. Vešel jsem tedy do kumbálu a kluci na mě okamžitě spustili, co a jak mají v plánu. Měli to neuvěřitelně promyšlené, ale mně se to stejně nelíbilo. Samozřejmě jsem jim svůj názor hned řekl, ale jediné co jsem od nich slyšel, bylo nepřítomné pff. Šel jsem se na plán podívat blíž, na vrchu papíru bylo velikým písmem napsáno: „Banka-krádež" Bylo mi jasné, že to bude průser, ale jak jsem si ho tak prohlížel, začal m utvrzovat, že banku musíme vyloupit.

Následující dny jsme plán rozvíjeli, promýšleli a měnili, až jsme dospěli k tomu, že nejlepší bude, provést to 10. června a začátek akce bude v 17:04. „Provedeme to tak, že jeden z nás půjde vybrat, my se mezitím dostaneme za první 4 řady kamer pomocí trubek. Ten co si půjde vybrat, musí odvést pozornost a nenápadně zmáčknout čudlík na deaktivaci dalších dvou řad a pak už zbude jen jedna řada, kterou se musíme dostat až k našemu cíli, což je národní bohatství-diamantový náhrdelník," řekl náš šéf Petr. Všem nám po těch slovech spadla brada.

Následující týdny se vlekly, ale už je 10. března 10:00 a my se chystáme na naší největší vloupačku, co jsme kdy naplánovali. Čas najednou ubíhal tak rychle. Najednou bylo 12:30 a my se rozhodli jít na oběd. Dali jsme si jen croissant, abychom se vešly do našich obleků. Po obědě jsme se vrátili zpátky do kumbálu a plán jsme si zopakovali a naplánovali přesně do detailů. Připadla na mě funkce zloděje společně s Petrem a Hugem, Alfréd dostal funkci odvaděče, musí se mu to povést, jinak nemáme šanci. Takže jsem si řekl, co kdy mám udělat a hlavní věcí je poslouchat, co Petr řekne. A čekat na deaktivaci kamer, pak by mělo všechno vyjít.

Tak a je to tu. Jsme oblečeni a nachystáni, Já, Petr a Hugo máme na sobě neoprény, protože část cesty vede kanály a trubkama. Alfréd má černý oblek s kravatou a vypadá jako hodně bohatý člověk, což je naším cílem. Vrazili jsme. Přímo před domem jsme se rozloučili a my vlezli do kanálu a Alfréd pokračoval do banky.

V kanálu to nebylo nic moc, ale jakmile jsme dorazili do čistých trubek od banky, oddechli jsme si. Lezli jsme asi půl hodiny a vylezli jsme přesně tam, kde jsme chtěli. Byla to velká bílá místnost s několika řadami kamer, ale ty už byly deaktivované, až na jedny a to byl náš úkol je nějak přerušit. Napadlo nás je něčím zakrýt, ale nedosáhli jsme na ně tak, aby nás nezachytily. Rozhodli jsme se tedy, že uděláme kompromis. Nalezli jsme na ramena, já si sundal triko, co jsem měl pod neoprénem a zakryl jsem kameru. Už nám zbylo jen doufat, že nás nikdo neviděl a že na nás nepřijdou policajti. Nějak jsme se z té odvážné akce rozsypali a znervóznili, Naštěstí jsme se dokázali vzpamatovat a Petr se už dostával do trezoru s penězi. Nikdo nevěděl, jak se do něj dostat, tak jsme to vzali násilím. Po 5 minutách jsme se konečně dostali dovnitř. V tu chvíli, když jsme to uviděli, Hugo zakřičel radostí a to se stát nemělo... Sice si to rychle uvědomil, ale už bylo pozdě... Z vchodu do místnosti vtrhlo asi 20 ozbrojených vojáků s policajty. Od nich k nám, přiběhl Alfréd, který brečel. Kapitán těch vojáku na nás začal řvát a začal pořvávat, že by nás měl správně zabít, o což se taky pokusil... Po asi 20 minutách, co na nás řval, se otočil ke zbytku a zařval: „Ty, ty a ty, připravte se k palbě!" Bylo mi jasné, co se bude dít. Ten jeden zastřelil Petra, ten se skácel na kolena a pak lehl na zem. Ten další Huga a ten spadl na záda a ten poslední zamířil na mě... Ještě jsem slyšel, jak mi Alfréd říká? „Ty to zvládneš.." A pak už jen vím, že mě začalo hrozně bolet a štípat stehno, pak jsem upadl na zem a zatemnilo se mi před očima.

Probudil jsem se.. Je mi hrozně špatně, ale vedle mě stojí sestřička se slzami v očích. Musel jsem se zeptat, co se stalo. Řekla mi, že práv umřel, ten s kým jsem přilétl vrtulníkem. Vykřikl jsem: „Alfréd?" dostali se mi slzy do očí. Ona jen přikývla. Posadil jsem se a ona odešla. Na stole ležela obálka s černou stuhou. Otevřel jsem ji. Vevnitř bylo smuteční oznámení Petra a Huga. Začal jsem hrozně ječet, řvát a brečet, ale věděl jsem, že tyhle ty tři, mi už nic nevrátí.