Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola čtyřicátá druhá

Melissa se nevyspala moc dobře, léky sice zajistily hluboký spánek, nezabránily ale tomu, aby se několikrát v noci probudila. Ráno si připadala rozlámaná z nové postele a unavená. Přesto ale vstala brzy, jak byla zvyklá ze sanatoria. Automaticky se vydala do kuchyně, aby si připravila kávu. Zjistila ale, že nemá kávovar. Nalila vodu do rychlovarné konvice a začala hledat tužku a papír, aby si mohla zapisovat, co potřebuje dokoupit. Našla spoustu věcí, ale co hledala ne. Vždycky si zakládala na tom, že má ve všem pořádek a nikdy nic nehledá. Rekonstrukcí bytu byl ale tenhle její zvyk narušený a Melissa si v bytě zase připadala cize. Jako v hotelu, nebo na návštěvě. Voda začala vřít. Carol jí naštěstí ukázala, kde je káva a hrnky. Rychle se převlékla do jediného čistého oblečení, které v kufru našla. Chvilku se zamyslela nad tím, že by měla vyprat. Pak nad tím mávla rukou, udělá to později, teď potřebovala čas na probuzení, kávu a snídani. Vrátila se do kuchyně, v lednici si vzala jogurt a v duchu děkovala kamarádce za její nápad s vybavením lednice. Donesla si snídani a hrnek kávy do pracovny. Měla v úmyslu zprovoznit nový notebook a telefon. Chtěla to udělat hned večer, ale setkání s Klaudií ji natolik poznamenalo, že dokázala jen sedět na gauči, dívat se před sebe a občas si setřít slzy. Ano, plakala, ale nebyl už to ten hysterický, zoufalý a srdceryvný pláč, který všechno spálil a nedovoloval myslet. Byl to jiný pláč. Úlevný, klidný, tichý. Melissa byla ráda. Ne kvůli tomu, že plakala. Byla ráda, že se změnila povaha toho, jak plakala. Věděla, že braním léků se bolesti nezbaví úplně. Ale došlo na Adamova slova, že bolest bude tupá, nebude ničivá a všepohlcující. Večer automaticky rozžvýkala jídlo, zapila léky a šla si lehnout. Byla na sebe pyšná. Nezapomněla na večerní léky. A nerozplakala se v obchodě před malou holčičkou. Dokázala nakoupit, bezpečně dojet domů a teprve pak povolit uzdu emocím. Nebylo to snadné, ale dokázala to.

„Tak se ukaž, ty zázraku techniky," pronesla směrem k notebooku, když ho zapnula a čekala, až naběhne.

Počítač samozřejmě mlčel. Melisse připadalo, že to trvá hrozně dlouho a když konečně zazářila úvodní obrazovka, proběhlo oznámení, že je potřeba 4257 aktualizací. Melissa zaklela. Usmála se, když si uvědomila, že použila Kevinův oblíbený výraz. Chvíli se rozmýšlela, co bude dělat, něž si notebook dokončí to svoje. Nakonec naplnila a zapnula pračku, zkontrolovala spokojeně chroustající počítač a zůstala stát v předsíni. Co teď? Jak to Kev říkal? Nastartovat život? Dobře. Co lidé dělali, když ráno vstali? Snídaně, káva, to už měla za sebou. V kuchyni zapila léky a postavila vodu na druhou kávu. Co dál? Zamyslela se. Mohla by zkontrolovat poštu.

„Paní Smithová! Zpátky z dovolené?" ozvalo se jí za zády, když zamykala dvířka poštovní schránky.

„Paní Geraldová, dobré ráno," pozdravila Melissa ne zrovna nadšeně svoji sousedku.

„Tak už máte hotovo?" ptala se starší žena zvědavě.

„Co myslíte?"

„No tu rekonštrukci. To bylo nějakýho rámusu, to vám řeknu," rozpovídala se ochotně.

„Ano, hotovo. Omlouvám se, jestli vás to rušilo. Vyhořela jsem, musela se opravit většina bytu."

„To já přece vím, hasiče jsem volala já," pochlubila se paní Geraldová a ukázala sama na sebe.

„Vážně?" Melissa si matně vzpomínala, že něco takového jí říkala zdravotní sestra v nemocnici, když se tam po požáru probrala.

„Šla jsem z obchodu, koukám a řikám si, že u někoho hoří. Měla jsem strach, že u mě, ale bylo to vedlejší okno. Tak jsem šla nahoru a tady to bylo plný kouře," vysvětlovala žena.