Reino del Tiempo

Kapitola 12.

Jejich dohoda o vzájemné spolupráci byla toho dne tím posledním, co si mezi sebou řekli. Nějakou dobu se pak neviděli, jelikož se Felician jal organizovat schůze s okolními mocnostmi a Dante se ze všech sil snažil nepoštvat si proti sobě nikoho dalšího, což nebylo tak náročné – nikdo k nim nejezdil. Na zámku bylo až děsivé prázdno.

Letní červenec se přehoupl v srpen, byl jeden z těch teplých dní, kdy už jen existovat v miliardách vrstev oblečení a divné paruce představovalo nepřekonatelnou překážku, a oni stáli v jednom z velkých sálů, nyní vyklizených. Dante zařídil, aby byli v místnosti zcela sami a protentokrát to Felician nechal být – potřeboval krále seznámit s plánem, který pro něj měl.

„Budete mě muset poslouchat. Na slovo," určil si jako první nesmlouvavě. Bylo vidět, že mu čas trávený s Dantem i přes všechny domluvy není dvakrát příjemný, ostatně kudrnáč sám taky nebyl dvakrát nadšený, neměl ale na vybranou. Kývl.

„Vyhlášení války ještě neznamená začátek bojů samotných, máme tedy nějaký ten čas na získání spojenců. Jak se dalo očekávat, poštval jste proti sobě zejména Anglii, která stojí v čele celé protišpanělské armády – dále je proti nám Nizozemsko, část Francie – zatímco další část je naopak bezpodmínečně s námi, a spousta dalších zemí je pouze podporuje. Naději na spojenectví bych viděl převážně v Bavorsku a Sasku, čím víc zemí nakloníme na naši stranu, tím lepší to bude, pochopitelně. Domluvil jsem vám návštěvu Saského panovníka, při této příležitosti se bude konat ples, vyjížďka na koních a pochopitelně i další společenské události, v nichž musíte zapůsobit," řekl. Mluvil sebejistě, jako skutečný vládce, a to Danteho zaráželo, nyní se jej však rozhodl poslouchat a neprotestovat. Vydržel zhruba půl minuty.

„Takže se bude bojovat tak jak tak? Copak ti těch lidí není líto? Hodláš je brát jako figurky, který občas prostě musíš obětovat?" zeptal se rozhořčeně, za což si vysloužil trpký, nepříjemný pohled.

„Převážně kvůli vaší netaktnosti čelíme nyní celé této zkáze, radil bych vám tedy nenarážet na mou sobeckost, Dante," nadhodil všímavě, a brunet na moment skutečně zmlkl.

„Bojovat se bude, nebudu vám lhát. Nevěřím, že válka nezapočne. Je však možné dobojovat ji bez přebytečných prolitých kapek krve. Pokud seženeme dostatečně silné spojence a pokud bude jasná naše politická i vojenská převaha, nepřítel se stáhne. Bohužel – u čehož je na vině i vaše počínání – ani v jednom z těchto ohledů nevypadáme jako silný soupeř. Proto se stáváme cílem. Je zapotřebí toto smýšlení vyvrátit, bez toho zkrátka není kam se posunout."

Přikývl. Ostatně, neměl na vybranou, pravda ale byla taková, že to nebyl jediný důvod jeho souhlasu. Bylo to snad poprvé, kdy mu skřetova slova nepřipadala nijak zcestná nebo nesmyslná, vlastně... vlastně to bylo celkem inteligentní, adekvátní vzhledem k situaci. Vlastně to dávalo smysl.

„Viděl bych jeden problém," nadhodil, čímž si vysloužil Felicianovu pozornost.

„I ty sám už jsi mi řekl, jak mám otřesný chování, nepřijatelnej výstup, to ostatní jsem zapomněl... No prostě, dejme tomu, že se budu snažit, jak jenom můžu nikoho proti sobě neotočit, dejme tomu, že mi tahle snaha celkem půjde, ale jak se mám naučit všechno to ostatní? Já tu etiketu, o který mluvíš, neznám, já nevím, co říkat, abych si získal spojence. Chápeš? Tohle bych nikdy nečekal, že ti kdy řeknu, ale jsem úplně marnej a jestli to zase necháš na mně, všechno to půjde k šípku," zajel si krapet zoufale rukou do vlasů. Tahle situace mu byla nepříjemná, přišlo mu to ponižující. Jenže na jinou stranu, konečně si uvědomoval, jak šílená zodpovědnost na něm ležela, a všechno, čeho se dotkl, pomalu a jistě umíralo, tohle nemohl zvládnout!

„Za jak dlouho bychom vlastně vyráželi?"

„Bylo by to potřeba do týdne," pokýval hlavou Felician, a Dante tiše zaúpěl.

„To nemůžu zvládnout!"

„Pravda, nemůžete. Vy musíte, uvědomte si to. Pokusím se naučit vás, co budu umět, hlavně se nebojte. Nakonec to dopadne dobře," řekl blonďák, a neznatelný úsměv na moment zdobící jeho rty přece jen vytrhl Danteho ze zoufalství, které jej na moment přepadlo. Ba naopak, sám neznatelně otevřel ústa a stěží odolával touze překvapeně zamrkat.

Bylo to poprvé, kdy se naň Felician usmál. A i když se to přiznávalo těžko, měl uklidňující, a vlastně moc hezký úsměv. Nechápavě nad tou myšlenkou zakroutil hlavou a vrátil se ke snaze soustředit se.

„Jak to mám stihnout?"

„Probereme jen to nejpodstatnější. Umíte jezdit na koni?"

Zamyslel se. Kdysi dávno se účastnil jednoho z kroužků jezdectví nedaleko Madridu a díky své projížďce po příjezdu na zámek si nyní uvědomoval, že si stále pamatuje co a jak. Na elegantní jízdu to však rozhodně neodhadoval.

„Chápu, raději kočár. Pokusím se minimalizovat nutnost posadit vás na koňský hřbet, učit vás tomuto totiž není čas. Připravte se ale, že přinejhorším i toto může přijít. S tím přichází první věc, kterou vám řeknu – ať se po celou dobu, co budeme v cizině, stane cokoli, ať už se po vás bude chtít cokoli, nikdy nesmíte dát najevo strach nebo nejistotu. Král si je vždy jist, že ví, co dělá.

A nyní k tomu, co probereme. Pokusím se naučit vás stolovat, což budeme potřebovat určitě. Omezíte potřebu poroučet – jste sice král, vaše představy jsou však zcela zcestné. Většinu činnosti dvora řídí etiketa a vysoce postavení, u nichž nikdy nechcete, aby se otočili proti vám. Dále, král nikam nechodí sám, všude s vámi budu alespoň já. To není proto, že bych chtěl, než vás napadne zeptat se. To je etiketa.

Oblékání je jasně dáno, vstávání a chození spát jakbysmet. Pokusím se naučit vás konverzovat, tedy, spíše vám předložit vhodná témata pro konverzování. Snažte se co nejméně mluvit a co nejvíce se ptát. Musíte působit nadřazeně a zároveň nechat Jejich Výsosti cítit se tak taktéž. Pamatujte, nemůžete být přáteli. Nemůžete se tak k sobě chovat, za žádných okolností, přestože je takřka vaší povinností tvrdit o dalších vysoce postavených, že vašimi přáteli jsou. Chápete?"

Ne. Nechápal. Ale slíbil si, že i kdyby nikdy nerozuměl, proč se všichni vysoce postavení osmnáctého století chovali jako banda bláznů, udělá, co se po něm chce. Chápat a dělat, co je požadováno, mezi tím viděl značný rozdíl.

„Dobře. K tomu se však dostaneme později. Viděl jsem, že jste absolvoval pár základních lekcí šermu – budeme doufat, že se po vás tato vlastnost nebude vyžadovat. Co se však bude vyžadovat určitě je tanec, Dante. Musíte tancovat podle etikety, podle společnosti. To je tedy první věc, kterou začneme. Předpokládám, že bál bude první z věcí, na nichž budete muset zapůsobit."

Překvapeně zamrkal, když ta slova slyšel. Jako na povel vešli do místnosti hudebníci, které Felician pozval, a Dante jen stěží odolal chuti rezolutně zakroutit hlavou.

„Hrozí nám válka a my budeme tancovat? Není to, já nevím... padlý na hlavu?"

Pro svou smůlu si vysloužil pouze ledový pohled.

„Věříte mi, nebo ne?"

Nevěděl. Byl si ale jist, že jiná naděje pro něj neexistovala.

„Mám na výběr?" nadhodil, po čemž Felician kývl hlavou, jako by tuto výpověď schvaloval. Pak jej chytil za ruku, hudba začala hrát a on se jal ukazovat brunetovi každý pohyb, měl snad až dívčí rysy a pohyby ladné, jemné a velmi dobře nacvičené. Dante nechápal, proč uměl tancovat z obou pozic, nestěžoval si však, zaposlouchal se do hudby a s oporou v temných hnědých očích pokračoval ve velmi nemotorných pohybech, které se blondýn snažil trpělivě vylepšovat.

Bylo to divné, opravdu divné. A stejně jej v ten moment Dante znovu, pro jednou, velmi oceňoval.