The last memories

vteřina

Klakson, obrovská rána a ticho...zvuky které asi do smrti nezapomenu.

O minutu dříve
,,Dávej na sebe pozor, Emily," řekl Alex, když si mě vtáhl do objetí. Je to krásný pocit být tak blízko někoho, koho milujete. (Abych to uvedla na pravou míru...s Alexem jsme nejlepší přátele skoro 4 roky, ale už dlouho jsem do něj zamilovaná...naštěstí jsem dobrá herečka a tak nic neví a netuší). Pak se otočil k přechodu a...

Nyní
Rozhlédl se, vkročil na přechod. ,,ALEXI!!!" Zakřičela jsem z plných plic. Pak jsem raději zavřela oči a uslyšela klakson, obrovskou ránu a ticho...zvuky které asi do smrti nezapomenu. Rychle jsem běžela za bezvládným krvácejícím Alexem, abych mu nějakým způsobem pomohla...no co si budeme, se slzami v očích to moc nejde. Alexovi doslova stříkala krev z nohy a podle toho, co jsem si pamatovala z dnešní dvouhodinové přednášky o první pomoci, tak jsem nohu zaškrtila svým oblíbeným páskem. Na chodníku se mezitím tvořil kroužek přihlížejících a jedna jediná dobrá duše volala sanitku a policii, ostatní jen stáli, někteří se zakrytými ústy a někteří si mezi sebou něco povídali. Pán, který volal sanitku, tak za mnou, společně s operátorkou na telefonu, přišel a dal to nahlas. Hlavně jsem musela zůstat v klidu a i přes všechny ty slzy mu nějak pomoci. ,,Jak se jmenuješ?" ,,Emily," odpověděla jsem jí. ,,Emily, hlavně klid, spolu to zvládneme. Pověz mi, je při vědomí? Reaguje když ho oslovíš nebo zmáčkneš lalůček?" ,,Nereaguje," můj hlas se lehce otřásl, protože jsem dostala strach a operátorka to poznala. ,,Emily, klid, zvládáš to dobře. Dýchá?"  ,,Jak to mám poznat?!" Začala jsem plakat. ,,Emily, hlavně žádnou paniku, takže zakloň mu lehce hlavu, přilož mu své ucho nad nos a ústa a očima pozoruj, jestli se zvedá hrudník, pokud dýchá, tak to i ucítíš na tváři." Udělala jsem vše přesně podle instrukcí a byla jsem šťastná když jsem mohla říct že: ,,Dýchá!  ,,Tak hlavu nech stále v záklonu a občas zkontroluj, jestli stále dýchá. Krvácí někde?" ,,Jen z odřenin, nic jiného nevidím, ale stříkala mu krev z levé nohy a tak jsem ji zaškrtila," odpověděla jsem lehce s nervy, zda jsem udělala dobře. ,,Výborně, to jsi udělala dobře." Mezitím už přijela sanitka a hovor s operátorkou se tak stal minulostí. Alexe i mě odvezli do nemocnice. Já jim cestou řekla nějaké informace o Alexovi a zavolala jeho a mým rodičům s tím, ať hned jedou do nemocnice.  Stále jsem byla ještě v šoku z toho, co se stalo...nemohla jsem tomu uvěřit, protože toho člověka vidíte, pak stačí jen pouhé mrknutí a váš kamarád tam není.  

V nemocnici

Po průchodu dveřmi si hned Alexe vzali do péče lékaři. Já jsem chtěla jít s ním, ale nebylo mi to dovoleno. Strašně moc jsem plakala, tak strašně moc. Mě si do své péče vzal psycholog, po nějakém čase i policie kvůli výslechu. Do toho všeho zmatku a mých emocí přijeli Alexovi i moji  rodiče. Jeho máma byla na tom po psychické stránce prakticky stejně jako já, jeho táta si z tváří také utíral slzy smutku, ale moc dobře věděl, že musí bojovat spolu se svým synem. Moji rodiče byli též v šoku a má máma dokonce utěšovala tu Alexovu. Mezitím přišel lékař nás informovat o Alexově stavu a co jsem pochopila, tak to moc dobré nebylo...bylo to velmi zlé, on teď bojuje o svůj život na operačním sále, protože se ukázalo, že hodně krvácí do hlavy a to je malér. Dávají mu velmi malé šance na přežití.  A i kdyby to přežil, tak by to prý mělo nějaké následky. Musíme prý ještě pár hodin počkat, ale i kdby operacii ipřežil, tak se neví, jestli se pak vzbudí a nebo ne....to bude nejhorší.

O několik hodin později

Už je noc a Alexe stále ještě operují. Připadá mi to jako nekonečné dny...už ani nemám co plakat, protože slzy došly. Momentálně sedím v čekárně spolu se našimi rodiči a hlavu mám položenou na rameni svého otce. Stále se mi nechce věřit tomu co se stalo. Byla to jen vteřina a nám všem se obrátil život. Po chvíli za námi konečně přijde lékař s tím, že operace skončila, ale nikdo neví, zda se Alex probudí, protože krvácení bylo hodně velké. Pro nás byla důležitá informace, že žije, sice na přístrojích, ale žije. Dokonce nám bylo umožněno se na něj jít podívat. Když nám lékař otevřel dveře od pokoje, tak jsem tam ani nechtěla vstoupit. Rodiče do místnosti vešli, ale já ne...měla jsem strach. Nikdy jsem nechtěla Alexe vidět v nemocnici a teď tu je a já jako srab stojím před dveřmi, za kterými leží kluk mého srdce, i když o tom asi ještě neví. Přepadla mě lehká úzkost a začala jsem si i trochu vyčítat, že jsem do pokoje nešla. Po pár minutách jsem se konečně odvážila otevřít dveře a když jsem do nich vkročila moje noh yjako kdyby dál už jít nechtěly, ale něco jako kdyby mě tlačilo do zad a říkalo abych šla dál. Jeden krok, to bylo vše, co jsem potřebovala, ale nemohla jsem to udělat...jako kdybych neměla sílu nebo odvahu do toho pokoje vejít a podívat se na svého milovaného kamaráda. Udělala sem ten poslední krok do pokoje a najednou šok. V celé místnosti to nějak pípalo...bylo hrozné to slyšet. Na posteli leželo Alexovo bezvládné tělo napojené na různé věci. Jeho mamka ho držela za ruku a něco mu povídala. Jakmile mě spatřila, odešla od postele a cestou ke dveřím si udělala menší zastávku u mě se slovy: ,,Běž za ním, teď tě potřebuje," po hlubokém výdechu pokračovala: ,,potřebuje vědět, že tu jsi, dáme vám prostor," řekla a pokoj následně i s manželem opustila. Najednou jsem byla v celé pípající místnosti s Alexem sama, byl to takový zváštní pocit. Židli jsem si přisunula blíže k posteli, sedla jsem si a nic nedělala dalších deset minut, protože jsem nevěděla, co říct nebo co dělat. Měla jsem opravdu stach. Po těch deseti minutách jsem se odvážila vzít Alexe za ruku a za spoluúčasti mých slz se mi to povedlo. Bylo to celé zvláštní, protože ji nemohl stisknout a tak to vypadalo jako leklá ryba. Začala jsem ho hladit a pomalu nasbírala odvahu mluvit. ,,Ahoj Alexi, to jsem já, Emily, nevím jestli mě slyšíš nebo si to budeš pamatovat, ale ráda bych ti tu teď něco řekla," začala jsem víc plakat a hlasitě vzlykat, ale pořád jsem zvládala mluvit: ,,za pár dní to budou 4 roky, co se známe a jsme nejlepší přátelé, ale mám strach, že bych ty 4 roky tím co ti chci říct zahodila a ztratila tě," na chvíli jsem se odmlčela a pokračovala volně dál: ,,víš jak jsme se na oslavě tvých patnáctin jednou tak moc smáli když jsem spadla ze schodů, protože jsem ten první přehlédla? Sice jsi se se mnou smál, ale pak jsi mi nabídl pomocnou ruku...takových malých velmi pěkných gest bylo sice málo, ale nedá se na ně zapomenout jako třeba na pozorování hvězd, kdy sis myslel, že je to Polárka a ono to bylo blikající letadlo," pár slz se mi opět vykutálelo z očí, ale i tak jsem pokračovala: ,,Takových momentů máme víc, jsou moc krásné a ráda na ně vzpomínám ne jen proto, že jsou vtipné a krásné, ale protože jsi v nich ty a děláš je krásnější i když jsou někdy spíš k pláči než k smíchu." Potřebovala jsem pauzu, protože už mu to musím říct, jinak to ze sebe už snad nikdy nedostanu. ,,Alexi, chci tím říčt, že tě už nějakou dobu mám ráda, ale ne jako nejlepšího kamaráda, cítím k tobě něco víc než jen to přátelství," a začala jsem silně atak moc hlasitě plakat, že z chodby přiběhla jeho mamka a začala mě utěšovat úplně stejně jako když jsem jako dítě spadla z kola u nich na zahradě. Nakonec jsem z toho stresu usnula v objetí Alexovy mamky.