Reino del Tiempo

Kapitola 13.

Teprve v roli, v níž každá další hodina znamenala víc, než by si Dante přál, pochopil, jak krátkou dobu týden představoval. Dny utíkaly jako voda a on se snažil, jak mohl, stále si však připadal neskutečně nemotorný. V jednom kuse šlapal na Felicianovy nárty, ujížděly mu nevhodné poznámky a když ty vylepšil, vždy se u slavnostní tabule našlo něco, na co nebyl připraven. Naučil se pracovat s jednou situací, objevila se jiná.

„Musíte se snažit," opakoval mu úpěnlivě blonďák, a to byly ty momenty, kdy Dante povětšinou skutečně vstával a pokračoval – neměl ponětí, čím to bylo způsobené, cosi na tónu Felicianova hlasu jako by jej ale přestalo nanejvýš štvát. Cosi jako by mu připomínalo, jak velká zodpovědnost na něm ležela.

Krom těchto poznámek spolu povětšinou nemluvili, tedy ne ve smyslu oboustranné konverzace. Dělali, co bylo třeba. A Dante svého společníka respektoval, leč mu to ze začátku dělalo potíže. Nic víc nepotřebovali, nebyli přáteli a oba si to uvědomovali. Šlo o jakési tolerantní soužití, věděl, že hned jak bude moct, zase se vrátí do stavu vzájemné nenávisti a pošťuchování. V tuto chvíli však musel zatnout zuby a poslouchat.

Byl čtvrtý den jejich vzájemné spolupráce a oni se zrovna nacházeli na parketě, hudba začala hrát a Dante nešikovně chytil jednu z Felicianových rukou, začínaje s pohyby, u nichž se mu nepřestávaly plést nohy. Už nyní se těšil, až bude mít ples za sebou.

„Donesly se ke mně zvěsti o vašich úspěšných dětech, Výsosti. Dovolte mi vám osobně poblahopřát," zahájil afektovaně konverzaci, kterou se mu Felician snažil vštípit – stále mu ten divně nezúčastněný tón nešel.

„Pokud možno krapet formálněji, a nemusíte tak zoufale uhýbat pohledem. Tvařte se sebejistě, jste sebejistý," odvětil zcela klidně Felician. Tvář jeho samého byla beze změny, vypadal jako čirá hladina stoického moře, průhledného, a přitom hlubokého tak, že člověk na dno nevidí, ani kdyby se snažil. Bez jediné vlnky.

„Jsem potěšena vaším zájmem, Milosti," odvětil pak nevzrušeně, čímž Dantemu vrátil slovo. Pokusil se nasadit nezaujatý výraz, stejný, jako měl jeho společník, a tiše se omluvil, když mu snad posté šlápl na nohu.

„Povězte mi něco o sobě," nadhodil, v ten moment však hudba dohrála a blonďák nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Nemůžete pokládat tak otevřené otázky, Dante. Zajedno byste o princezně a jejím životě měl předem vědět, takže jde o zbytečný dotaz, a potom, právo vést konverzaci už dle etikety náleží nejvýše postavenému z komunikující dvojice. Položíte-li tedy podobnou otázku, zesměšňujete vlastní původ," vysvětlil, snad po milionté, a Dante kývl na srozuměnou.

„Ale sám se taky rozpovídat nesmím, protože to bych zase urážel původ princezny," doplnil, a Felician kývl.

„Ano. Komunikace mezi šlechtici je tanec na velmi tenkém ledě, na němž se musíte chovat, jako byste oba byli výš než ten druhý, leč to dle zákonů logiky není možné. Pokládejte otázky podobné té první, nečekejte však nijak dlouhou nebo výraznou odpověď. Snažte se mluvit, nemělo by mezi vámi vládnout ticho, pokud to však nepůjde jinak..."

„A co když se to nějak pokazí?" zajímal se brunet, a Felician se zamyslel.

„Ze své pozice bych vám radil zejména, abyste se nanejvýš snažil tomuto zabránit. Kdyby se to ovšem stalo nevyhnutelným, za žádnou cenu nedejte najevo, že jste udělal chybu – a přesto na to nebuďte nijak hrdý. Neupozorňujte na to, nenuceně pokračujte v konverzaci. Vaše tanečnice bude zpočátku vyvedena z míry, velmi ráda se však vrátí k principům, jimž se vás snažím naučit."