Reino del Tiempo

Kapitola 14.

Nastal šestý den jejich tréningu, poslední, který mohli využít k učení a přípravám. A Dante sám musel uznat, že vše, co dělali, skutečně mělo své výsledky – hudba začala hrát a on se jemně uklonil, naznačuje polibek na bledou ruku, a s klidným výrazem panovníka jal se předvádět krapet kostrbaté, přesto však velmi slušné pohyby. Nebylo to dokonalé, oba to věděli – jenže víc času neměli. A na to málo, které trénovali, to skutečně nebylo nejslabší.

Pokládal otázky, jaké pokládat měl, dokonce krapet snížil afektovanost svého hlasu a dalo-li se to tak nazvat, zněl přirozeně. Stále se mu to všechno zdálo hloupé, pokoušel se to však nedat znát a když tanec skončil, obdařil jej Felician jedním ze svých vzácných, drobných, a přesto přívětivých úsměvů.

„Myslím, že stačí. Více již toho nestihneme, nebojím se však o váš úspěch. Chovejte se tak, jak jste se choval nyní. Zvládnete to," pokýval hlavou. Dante mu toto pokývání oplatil – věděl už, co Felician testoval, byla to další ze zkoušek jeho chování a přijímání poklon bylo velmi důležité. Uchoval si tedy klidný výraz, jež nasadil sám Felician, a mohl si všimnout, jak samotnému mladíkovi zajiskřilo v očích. Tichou chvilku porozumění však narušilo otevření těžkých dveří, když dovnitř vešel Ricardo a slavnostně se svému králi uklonil.

„Milosti, na nádvoří právě přijel královský kočár. Jeho Výsost váš otec přeje si povečeřet s vámi," sklonil hlavu v tichém projevu úcty.

„Dneska?" vyhrkl překvapeně, za což si vysloužil nepříjemný pohled. Téměř okamžitě pochopil, že opět udělal chybu, dle Felicianových předešlých rad ji však beze slov přešel a pokusil se pokračovat správně.

„Tedy, samozřejmě mi bude potěšením pohostit jej, jak si Jeho Výsost bude přát. Prosím, uveďte jej do salonku, rád s ním pohovořím," řekl přesně tak, jak mu do ucha šeptal Felician stojící jen kousek za ním a mladík překvapeně vykulil oči, tentokrát kvůli formálnímu vyjadřování, na nějž si u svého krále zcela odvykl. Pak však přikývl, odcházeje splnit králův požadavek, a Dante se vyděšeně otočil na svého společníka.

„Co mám sakra dělat? Mám tam jít taky, když chce mluvit s tebou?"

„Vzhledem k tomu, že si oficiálně přeje vidět krále, obávám se, že bude vaše přítomnost nezbytná," podotkl Felician všímavě, čímž Danteho dokonale uzemnil. Ten reagoval protočením očí.

„Fajn, tak jsme se pobavili, ale co teď? Jak s ním mám mluvit?"

„Přirozeně, tak, jak jsem vás to učil," pokrčil Felician rameny, pak si ale povzdechl, „Poslyšte, Dante, zde o nic nejde. Hned zítra se však naskytne první ze situací, v níž budete muset jednat sám za sebe. Nebudu moct stát vedle vás, to by mohla leda tak vaše královna. Vlastně ani nevím, jestli je dobrý nápad jezdit s vámi... Tak jako tak, nyní máte příležitost veškeré vyjadřování si vyzkoušet. Můj otec ví vše, není tedy třeba trápit se. Nemůžete to pokazit. Můžete jej však příjemně překvapit, zkuste, co umíte, pokuste se jednat, jak nejlépe to půjde. Buďte král," řekl, a Dante po chvilce zvažování přikývl. Snad neměl na vybranou, snad jej slova jeho společníka přece jen přesvědčila. Odebral se do svých komnat, alespoň trochu se upravil a s Felicianem po boku zamířil do přijímacího salonku, kde už seděla návštěva.

Pozdravil muže, jak nejslušněji dokázal a posadil se naproti němu. Ovládl se natolik, aby nevyhodil všechny lidi permanentně přes místnost přecházející, dokonce se mu dařilo udržet klidný tón hlasu a pokládat otázky, které jej Felician učil. Tedy, do jednoho určitého momentu.

„Mohl byste mi vysvětlit, na co konkrétně si nyní hrajete?" zeptal se muž tiše, se stále stejně nonšalantním výrazem, Danteho to však překvapilo. I Felician sebou neznatelně trhl.

„Prosím?"

„Kdy hodláte vrátit říši do rukou mého syna? Vaši nepřátelé chystají armádu, nemusí to trvat nijak závratně dlouho a oni se dostanou za hranice. Jak dlouho si ještě hodláte hrát na šaška?"

„Otče, prosím vás," začal Felician, muž jej ale přerušil.

„Ty se do toho nepleť," usadil mladíka nemilosrdně.
„Je především tvá chyba, že tu ten kluk stále ještě je. Tebe jsem se ale neptal," otočil se zpět na Danteho, v očích jasně vepsanou otázku.

„Brzy?" odtušil brunet, v jeho hlase však šlo postřehnout takřka neznatelné zaváhání. Otázka, kterou bývalý král postřehl až příliš dobře.

„Brzy? To znamená, že nyní ještě ne. Co tedy hodláte dělat? Jak bude naše říše potopena v příštích dnech?"

„Odjedu jednat s potenciálními spojenci," řekl s navrácenou sebejistotou, jíž se celkem úspěšně snažil předstírat, a kdyby nebyl Felicianův otec tak dobrým hercem, patrně by se rozkašlal.

„Prosím?"

„Odjedu jednat s potenciálními spojenci," zopakoval bez obalu Dante, a král se s viditelnými výtkami otočil na svého syna.

„Co to má znamenat? Hodláš nechat tohoto... hrubiána rozhodovat za naši říši? Vytratil jsi všechen rozum?"

„Připravil jsem jej na situace, které nastanou, trénovali jsme tanec i stolování. Věřím mu," řekl Felician zcela samozřejmě. A Dante byl nucen sám sobě přiznat, že jej sebejistý tón jeho hlasu uklidňoval lépe, než by očekával.

„Co je to za hloupost? Věřím, že jsi ho připravil na běžné konverzace, co se ale stane, když někdo vybočí ze stereotypu? Jistě, tyto chvíle fungují převážně podobně, právě ty odlišné situace však určují, zda bude Dante úspěšný, či nikoli," řekl, a pak si povzdychl.
„Dobře víš, že přístup, který mám já nyní, může mít i někdo tam. Mohou mu podlézat, mohou jej shazovat, mohou jej zkoušet. Je spousta věcí, o kterých jsi mu neřekl. Tohle celé je hloupost! Navíc – kde je jeho manželka? Předpokládám, že královna pojede s ním," pronesl s jistou dávkou odporu a Dante vykulil oči.

„Nemám manželku!"

„Prosím? Ty ji nemáš? V tom případě bych ti radil si nějakou sehnat, všechny okolní mocnosti to totiž považují za jasnou věc. Ostatně, i kvůli ní jsme v tak nepříjemné situaci," odtušil jedovatě.

„Svatba měla být, nakonec však byla zrušena," vysvětlil Felician diplomaticky, jeho otec však tento pokus o diplomacii přespříliš neocenil.

„Ty si vážně myslíš, že je tohle celé dobrý nápad? Jsi naivnější, než jsem si myslel, Feliciane. A ty, kluku – bez manželky tě roztrhají za živa, všichni si myslí, že bojuješ na straně Francie a Španěl kvůli tomuto sňatku. Čekají, že vás uvítají oba. Připravuj si, jak se z toho vymluvíš. Já se nyní odeberu do svých komnat. Nějak se uprav. Feliciane, nenaučil jsi ho, jak vidím, jak se oblékat na podobné příležitosti. I to vylepšete. Hodně štěstí," poznamenat ironicky, pak už se ale zvedl a opustil místnost stejně rychle, jako do ní vešel.

„Půjdu se převlíct," prolomil nakonec ticho Dante a stejně jako bývalý král se odebral do svých komnat, tam se však pouze postavil k velikému oknu s výhledem do zahrady a zadíval se kamsi do dálky. Nedovedl odhadnout, zda král neměl pravdu, v ten moment si ale uvědomil jedno – zvládal se chovat, jak bylo potřeba, když seděl Felician po jeho boku. Zvládal s ním konverzovat a zvládal se tvářit, jako by věděl, co se děje, když se na něj mohl spolehnout. Ale pokud by tam měl být na vlastní pěst? Musel nějak zařídit, aby tam byli spolu... jenže, jak?