Reino del Tiempo

Kapitola 15.

Bylo ráno dne D. Dne, kdy měli vyrazit na největší a nejhezčí zámek, jímž Bavorsko vynikalo, a svým působením přesvědčit okolní státy ke spolupráci. Celou noc nad tím oba mladíci přemýšleli, celou noc se snažili vymyslet, co by jim umožnilo být co nejvíce spolu. Dante věděl, že sám to celé nezvládne – za týden se naučil všemu možnému pokud byl Felician poblíž. Už jen z výrazu jeho tváře dokázal odhadnout, jaká věta se hodila a když to nedokázal, on jej byl schopen zachránit. Netušil, kdy přesně si k blonďákovi vybudoval takovou důvěru – snad by řekl, že neměl na výběr, snad že šlo o ojedinělý a výjimečný případ, ať to ale bylo jakkoli, věřil mu. Potřeboval ho, bez něj byl celý plán hloupost a on si to konečně uvědomoval. A jedna varianta řešení jej napadala, leč předem předpokládal, že se nesetká s nejpříjemnějšími ohlasy...

„Vy si ze mě střílíte, že?" pronesl Felician, pro ten moment pozbývaje obvyklého stoického výrazu. Svým způsobem to bylo vtipné, ani Dante se však nesmál – myslel svůj návrh naprosto vážně.

„Přemejšlel jsem nad tím, potřebuju, abys tam byl se mnou. Je to divný, ale na to konverzování, stolování, a hlavně na ten tanec, na to všechno kdybych byl s někým jiným, pokazilo by se to. Sám jsi to říkal, kdybys na mě koukal z dálky, nepoznal bys, že se učim teprv tejden, jako moje partnerka to ale nemůžeš přehlídnout, protože ti dupu na nohy. Tak v tom pokračujme!" zopakoval svůj návrh, blonďák však pouze zakroutil hlavou, jako by tomu odmítal věřit.

„Děláte si ze mě legraci, jako vždy!" namítal rozhořčeně, mohl si však všimnout Danteho klidného výrazu. To bylo sakra podezřelé.

„Nedělám. Svoje důvody už jsem ti řek', a co se tebe týká, vždyť tě nikdo nezná! Nebo je nějaká možnost, že by tě poznali?"

„To nepovažuji za pravděpodobné. Když do království tehdy přijel otec, původně chtěl mluvit s vámi – i on si myslel, že to vy jste jeho syn. Když mě však čirou náhodou potkal a já mu vše vysvětlil, rozpomenul se. Říkal, že měl ty vzpomínky skryté jakýmsi pláštěm, mlhou, snad tím výbuchem tehdy – domnívám se proto, že jediní, kdo jsou schopni si vzpomenout, jsou lidé, kteří se tam tehdy nacházeli, za předpokladu, že jim řekneme, jak všechno je. Pokud to neuděláme, není třeba se bát," připustil, pak se však zadíval přísně.
„To ovšem neznamená, že váš plán nepovažuji za čiré bláznovství. V budoucnu bych se rád vrátil do své pozice, na to nezapomínejte. Nemohu si vše zkazit tím, že si jednou někdo vzpomene, že viděl panovníka převlečeného za..."

„Za mojí manželku?"

„Ano," přikývl Felician a založil si paže na hrudi.
„Celé je to hloupost!"

„Poslouchej ještě jednou – potřebuju přijet s princeznou, tedy královnou, ať to bude kdokoli. To je první bod pro můj plán. Potom, potřebujeme tam být spolu. Druhý bod. A k tvým teoriím – konečně jsem našel výhodu těch debilních paruk! Vždyť když si vezmeš nějakou dámskou... Do toho make-up, šaty, není šance, aby tě někdo poznal. Podívej, i co se postavy týká, od pasu dolů máš super ženský tvary a od pasu nahoru jsou beztak všechny ty dámičky kolem úplně plochý, takže je to jedno," navrhl, za což si vysloužil nevybíravou ránu do prsou. Musel uznat, že byla zasloužená, svým smíchem však zabil veškerou vážnost svých slov a úšklebek Feliciana taky nebyl dvakrát dobrým znamením.

„Dobře, to jsem možná říkat nemusel," uznal, aby trochu navrátil původní vážnost, a pokusil se smazat rozverný úsměv, „jde o to, že je to jediné řešení, které mě napadá. A u kterého tuším, že by mělo smysl."

„Dante," vydechl vyčerpaně Felician, hlavu si vkládaje do dlaní. Nechtěl se dál dívat do nadějí zářících zelených očí, nechtěl svému společníkovi kazit iluze. Snad. A snad byl jen zoufalý z Danteho nápadů.
„Víte vůbec, jak moc se život královny liší od života krále? Oblékání vaší paní by bylo samo o sobě složitým rituálem, u nějž si troufám podotknout, že by na toto tajemství nešlo nepřijít!"

„Tak bych zakázal všem, aby k tobě chodili, a..." začal Dante, byl však zastaven pozdviženým obočím a hodnotícíma hnědýma očima.

„Teď si ze mě skutečně střílíte, že? Nemůžete zakázat tak podstatný rituál, navíc v cizí zemi! Nehledě na to, že ono „k tobě" je krapet zavádějící, spali bychom patrně pospolu," podotkl všímavě, Dantemu se však rozzářily oči.

„To je ještě lepší! To nějak zařídíme, vzbudíme tě dřív, nachystáš se předtím než vůbec stihnou přijít... to ti snad zakázat nemohou, ne?"

„Zajedno je to i tak neslušné a potom, kdo by mě budil dříve? Vy? Dante, kdybych vás na naše lekce netahal z postele silou, ani k obědu byste nepřišel," pokusil se zchladit jeho naděje, brunet se však nenechal.

„Já ne, ale vezeme s sebou Ricarda. Vzbudí mě i tebe, ty vstaneš a nachystáš se alespoň tak, aby tě už nemuseli úplně svlíkat, nebo nevím... Dejme tomu, že je to tradice od nás a že jsi nevěděl, že ji nemůžeš dodržovat dál."

„Neznalost tradic království, do nějž vstupujete, a podobné výmluvy nejsou nejšťastnější kombinací, nehledě na to, že..."

„Poslouchej, máme dvě možnosti. V tý první to nějak okecáme, bude to trochu mimo mísu, ale ty lidi to přežijou. V tý druhý pošlapu nohy královně, poprskám krále a napadnou nás i tihle, místo aby nám pomohli. Feliciane, ty víš, že to se mnou není nijak dobrý – a těhle slov si važ, protože je říkám jen jednou – a že se to zázračně nezlepší, bude to buď malér, nebo o dost větší malér. Výběr je na tobě, já bych ale řek', že je celkem jasnej," nadhodil, za což si vysloužil další zoufalý povzdech.

„Pokud z naší spolupráce odejdu psychicky i fyzicky v pořádku, bude to zázrak," pronesl Felician tiše, jako poslední obranu, ta slova si však vyžádala Danteho vítězoslavný úsměv. Věděl, že vyhrál.

A o pár slušných hodin později už skutečně vystupoval z kočáru po boku vznešené dámy v honosných šatech, jemně kývající na všechny, kdo je přišli pozdravit, procházel uličkou vedoucí k hlavnímu vstupu do zámku a přemýšlel, co pokazí jako první. Jeho královna měla blond kudrny svázané do vysokého účesu a vrstvu pudru, který si Dante vyžádal ještě ve svém hradě. V kočáře, kde byli jen sami dva, se jej společnými silami pokoušeli nanést, leč musel uznat, že dost neobratně. Prostorné šaty držel si mladík způsobně, tak, aby si na ně nešlapal, a jemně se usmíval.

Kdyby byli sami, začal by se Dante celé té absurdnosti smát. A nejen to. Neudělal to převážně díky vděku, který k Felicianovi cítil za roli, jíž se zhostil. Na jejich bedrech ležela neskutečná zodpovědnost a brunet byl odhodlaný naložit s ní, jak nejlépe bude umět.