Reino del Tiempo

Kapitola 16.

Byli usazeni vedle sebe, tak, že měl Felician úžasnou možnost radit Dantemu každé slůvko. A on to skutečně potřeboval, alespoň ze začátku. Když ale získal jistotu, že kdykoli bude potřebovat, sedí mladík hned vedle, zvládl se rozhovořit sám. Nápady přicházely a jeho královna se pouze taktně usmívala, lehce přikyvovala a způsobně odpovídala na doplňující otázky.

„Máte vskutku rozkošnou paní," poznamenala jedna z dam směrem k Dantemu, a jeho líce neznatelně zrudly, stejně jako Felicianovy. Byl to snad jediný moment, kdy se mu nepodařilo udržet vážnou tvář, u dámy si však i tento projev něhy získal plusové body, které mu připsal ne její smysl pro etiketu, ale cosi hluboko v ní.

„Dovolíte, Milosti, aby zde přítomné odvedly vaší paní za slečnou de Ray a jejími dámami? Rovněž bych vám ze svého panství rád ukázal více, než jste měl dosud možnost shlédnout," pronesl pán hradu galantně, na moment však Dante zaváhal. Nebyl si jist, zda byl dobrý nápad oddělit se, potřeboval mladíka u sebe. Jenže Felician jej neznatelně postrčil blíž k muži na znamení, aby neváhal, a on proto kývl, rozcházeje se kamsi pryč spletitými chodbami, v nichž by se ztratil ještě před zabočením za první roh.

Snažil se zapojovat do konverzace podle všech Felicianových rad, přišel si ale nervózní a moc dobře si pamatoval, že pokud se tak cítil, bylo vždy nejlepší raději si dávat pozor. Výraz panovníka se neměnil, stále zůstával stejně stoický, a to jej také krapet znervózňovalo. Rád by viděl, zda se mu daří jej přesvědčit, nebo nikoli. Hloupá etiketa...

„Slyšel jsem o vašich potížích," nadhodil nakonec muž, čímž dokonale upoutal všechnu Danteho pozornost.
„Zaznamenal jsem různé dohady, některé okolní státy dokonce narážely na vaše jednání. Samozřejmě jim nevěřím," podotkl, Dante si však mohl všimnout jistých obratů, které muž používal spíš z nutnosti. Odhadoval, že o tom, čemu věří a nevěří ještě hodlal rozhodnout sám, odmítal mu to však napřímo říct.

Byl to silný, krapet zavalitý panovník. Nezdál se však vyloženě nesympatický. Byl už starší a Dante odhadoval, že nebude vyloženě zlý, něco na něm se mu ale, snad jako na všech přetvařujících se šlechticích, nezdálo. Snad ta maska, kterou dotahoval na vyšší úroveň, než se zdálo nutné.

„V moderní společnosti koluje více dohadů, než urozených a inteligentních mužů, pane," podotkl, čímž si, odhadoval, moc plusových bodů nezískal, rozhodl se tedy nechat dál mluvit muže, který se jal ukazovat Dantemu svůj hrad od nejvyššího patra až po rozlehlé stáje. V těch se zastavil na až podezřele dlouho.

„Poctíte mě svou společností na krátké vyjížďce?" zeptal se taktně. Dante zakroutil hlavou dřív, než si to stačil rozmyslet. Jezdit uměl, ovšem naprosto strašným stylem, nepřicházelo to v úvahu! To se však vysvětlovalo dost špatně...

„Není vám dobře?" nechápal šlechtic, ale v jeho hlase byl znát lehký vyčítavý podtón, který nešlo nepostřehnout.

„Pojďme se jen projít," zkusil navrhnout Dante, to mu v mužových očích ovšem taky moc nepomohlo. Chůze zdála se mu neurozená a mladík si to moc dobře uvědomoval, jeho přimhouřené oči a pátravý výraz mluvily samy za sebe. Navíc nebyl v pozici, v níž by mohl navrhovat. Uvědomoval si to - a stejně byl nakonec vyslyšen a oni se rozešli zpět do zámku, v němž se vévoda rozhodl pohotově přejít Danteho chybu a pokračoval v nezávazném, vcelku nudném rozhovoru. Oběma se zdál nejbezpečnější. Nešlo si však nevšimnout, že body, které mladý král ztratil, už zpátky nedostal.

Zbytek času strávil mezi nepříliš podstatnými lordy, o nichž si stihl vytvořit vcelku uspokojivý obrázek – odhadoval, že mu pomohou, pokud pomohou i ostatní, viděl to v jejich případě slibně, nejvíc významu ovšem přikládal hostiteli, který v ten moment všechno řídil. A u něj to na valné nadšení neviděl.