LOST DAYS

Dvojí dech

Každý víkend až příjdu se školy tak odjíždíme na chatu.
já, máma, táta a mladší bráška.
Dnes tomu nebylo jinak a já se opravdu těšila.
Poslední týdny jsem nemohla moc spát, a byla jsem pořad unavená, jsem ráda že mohu jet daleko do lesa a tam konečně relaxovat.

Když jsme přijeli tak bylo vše jako vždy, v chatce byla strašná kosa a tak táta zatopil, já s mámou jsme vynášeli věci s auta do chatky a bráška ten si někde v okolí hrál.

Jak jsme měli všechny tašky v chatce a venku byla už tma tak máma začala dělat večeři, táta něco dělal v boudě a já jsem měla přivést bratříčka na oběd.

Když jsem vylezla s chaty a volala aby se už vrátil, že je nachystaná večeře, tak byl všude klid, tma a klid. Tak jsem šla se porozhlédnout kolem chatky jestli si nehraje třeba někde dál a proto přeslechl moje volání.
Podívala jsem se po okolí, ale nikde nebyl, a tak jsem šla zkontrolovat jestli se neschovává za domem. Když jsem tam přišla tak jsem tam neviděla bratříčka ale otevřený poklop kam vedou schody dolů.
V tu chvíli jsem byla naštvaná protože rodiče říkali ať tam nechodíme, že je tam hodně věcí a mohlo by na nás něco spadnout, o tom jsem se přesvědčila hned jak jsem tam vešla s pomyšlením že tam najdu brášku.

Sklep byl velký, nebyl tak prostorný kvůli velkým hromadám krabic a plno věci, připadalo mi to spíše jako bludiště než sklep.
"Bráško!"
Zavolala jsem na něj když jsem překračovala krabice.
"Bráško!"
Zavolala jsem ještě.
"Brá..."
Stichla jsem když se mi za krkem udělala husí kůže s chladného vzduchu co mě ovál.
Zkoprněla jsem, stála jsem tam jako socha a čekala, bála jsem se, nevím čeho ale jako bych věděla že tu nejsem sama, jako by tu byl se mnou, ale né bratříček.

Nadskočila jsem když se zabouchl poklop a já se ocitla v úplný tmě.
Začala jsem vzlykat, protože jsem se tak strašně bála. Bála jsem se, ale nevěděla čeho, jako kdyby můj mozek věděl přesně kdo tady je, jako kdyby věděl proč se má bát.

Po chvíli co jsem poslouchala každé šustnutí, cítila každý chlad vzduchu, jsem cítila jak mi po rukách něco teče.
Ani jsem se nehla, stuhla jsem ještě více.
Učinila jsem na pravým uchu poprvé teplý vzduch, a pak šepot který šel málo slyšet i v takovém tichu.
"Jsi na špatném místě"
Pak vše zase stichlo, pootevřel se poklop a na mé tváři se objevil pramen měsíčního světla který se zvětšoval a odkryl mi bezvládné tělíčko vysející na laně.

Stín zohaveného těla se houpal vedle mě a já pochopila až po chvíli, když jsem zjistila, že to tělo má stejné šaty jako já.

         .......... 1. Kapitola-konec ..........