The Ultimate Hero |BNHA|

1

MENTARU
"Tati!" Zavolám přes celý dům a čekám na odpověď. Nikdo se ale neozval nazpátek. Huh? Že bych spala tak dlouho? Zvednu se do sedu a promnu si čelo. Auuuu. Silně a bolestivě mi tepalo v hlavě, ale to nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. Až se napiju, bude mi líp.

Nějakým způsobem se vyhrabu z postele a ignoruju ten bordel všude po mým pokoji. Jakmile se postavím, zamotá se mi hlava a já ve vteřině žuchnu zpátky na postel.

Haha možná jsem to s tím tréninkem vážně moc přehnala...jak dlouho jsem byla v limbu?

Po nějaký době se znova zvednu, tentokrát už to ustojím, a vydám se do kuchyně pro sklenici vody. A taky najít tátu. Pomalu se ploužím po chodbě a spokojeně holýma nohama vnímám chlad dlažby na podlaze. Jednou rukou přejíždím po stěně a prsty se jemně zadrhávám o její povrch. Na chvilku se zastavím u zrdcadla pověseného na zdi a zadívám se na svůj odraz.

No já teda vypadám...kráska tohleto..Miss Japonska normálně. Pomyslela jsem si sarkasticky, když jsem koukala na tu vybledlou, rozcuchanou a unavenou holku v zrdcadle. Jediný co na mně vinikalo, byly moje oči. Jediná věc co neměla bílou až šedivou barvu. Chvíli jsem se tak na sebe dívala, oplácela pohled svému tragickému odrazu, a celkově tam jen bezmyšlenkovitě stála.

Pak jsem zavrtěla hlavou a bezeslova šla dál. Nějakým způsobem jsem se došourala do kuchyně, kde jsem, ke svému očekávání, nikoho nenalezla. Pokrčím rameny a dojdu ke skříňce na nádobí, následně z ní vytáhnu skleničku a natočím si do ní čistou vodu. Opřu se o kuchyňskou linku a napiju se ze skleničky.

Děkuji bohu voda. Když dopiju skleničku, odložím ji na linku, hned vedle fotky. Na té fotce jsem já a táta. Chvilku se na tu fotku dívám a sleduju naše rozdíly. Zatímco já jsem se na fotce vřele usmívala, on spíš cenil zuby. Zatímco já měla bílé vlasy, on je měl černé. Jediné co se schodivalo, byly naše unavené výrazy.

Pousměju se nad tou fotkou a přemýšlím nad tím momentem, kdy jsem tu fotku fotila, když v tom se na skle objeví červená kapka. Ah...nos. Vezmu kapesník a utřu ze skla tu kapku krve. Následně fotku odložím, a jdu do koupelny zastavit krvácení z nosu.

Jupiii. Ironicky se nad tím pousměju, a nechám vykapat krev do umyvadla, dokud mi nepřestane téct. Jakmile se zbavím té menší nepříjemnosti, opláchnu si obličej studenou vodou, abych se trošku probrala. Když zvednu hlavu od umyvadla, znovu zachytí svůj pohled v zrdcadle, a stejně jako před tím, na sebe nějakou dobu zírám, než se rozhodnu jít do obýváku a sledovat televizi. Stejně nemám co dělat.

Chvíli jsem přepínala kanály. Narazila jsem na nějaké dětské animované pohádky, hudební pořad, a telenovely. "Hhhhh" znuděně jsem zapnula zprávy a bezzájmu sledovala televizi. Chvíli tam běželo počasí, než se na obrazovce objevil muž, kterého jsem dost dobře znala. Byl to jeden z nejmocněji postavených lidí v komisi, Paviama Tejō. Hodně často míval nějaké proslovy v národních zprávách. Tentokrát blábolil něco o nějakém útoku, který se dnes odehrál.

"To asi bylo vážný, že o tom mluví on," prohlásím sarkasticky. Nějakou dobu tam sám něco povídal, a pak se s ním vystřídal hrdina jménem Eraser. Pousmála jsem se. Haha ten musí být nadšený. A taky že na něm bylo vidět, jak moc mu vadí, že je ve zprávách. Mluvil o nějakém útoku, a hodně rozsáhlém pašování drog a dalších tajných věcech, kterým se poslední měsíc věnoval. Pak tam dali nějaké kamerové záznamy z celé té akce, která nějakou tu dobu zabrala. Koukám na to tak čtvrt hodiny, než se táta vrátí domů.

Slyším jak si sundavá boty, a vydává se rovnou za mnou do obýváku, protože slyšel zvuk televize. "Jsi vzhůru," řekne a ani se nehne. Pousměju se a podívám se Eraserovi do očí, "A ty zase v televizi." Jenom se nad tím zašklebí a sedne si vedle mě. "Jak je ti?" Zeptá se. Chvilku mlčím a pak pokrčím rameny. Nakonec mu dám odpověď, která mu bude úplně k ničemu: "Jako vždycky."

Táta si povzdechne a podívá se na mně, už už se nadechuje aby mi na to něco řekl, ale ja ho předběhnu a změním téma. "Jak proběhlo to setkání?" Oba dva jsme moc dobře věděli na koho jsem se zeptala. Stejně jako jsme oba dva věděli, že celé to zpravodajství byla jedna velká zástěrka pro setkání těch dvou. Táta si promne čelo, moc dobře ví, o co se pokouším, pravdou ale bylo, že moje změna na tohle téma byla chytrá.

"Myslím že z něj nejsem o moc víc nadšený než ty... je ale pravda že jsme dnes řešili důležité věci. Máš povoleno nastoupit na UA." Překvapeně se na něj otočím a chvíli nechápavě koukám. "To jako fakt?" Jestli mě pustí na UA, bude to moje první šance mít nějaký normální život. Chodit do školy, socializovat se, mít kamarády...bylo to něco, co jsem doposud neznala. Táta s lehkým úsměvem přikývne, ale pak nasadí vážný výraz.

"Ale neobejde se to bez podmínek," odmlčí se a odhrne si vlasy z očí. "Musíš dodržet slib mlčenlivosti." Kouká na mě s chápavým výrazem a já jen přikývnu. Dalo se to čekat. I tak se ale ve mně, někde hluboko uvnitř, objevil pocit křivdy. Hluboce jsem vydechla a trochu se zklidnila. "Dobře, to zvládnu." Táta se ušklíbne, "Až na to, že si to pojistí sami. Budeš mít dozor."

Zamračím se, "Dozor?" Táta pokýve hlavou a pokračuje: "Hawks." Zamračím se, "Keigo?" Podívám se stranou a přemýšlím. No mohlo to dopadnout hůř. "Ještě něco?" Táta si povzdechne, "Tohle se ti líbit nebude"

Bože co zase? Nic neříkám, jen se na něj podívám a čekám až dokončí myšlenku. "Budeš muset u sebe nosit Kiegovo pírko, takže tě nikdy neztratí z dohledu." Nespokojeně jsem zafuněla, ale nic neřekla. No tak to snad ne. Stáhnu pusu do úzký čáry, až mi skoro nejsou vidět rty, jako znamení nesouhlasu, ale nic nenamítám. "Fajn" řeknu nakonec. Přesto že to mělo hodně negativ, pořád pro mne novinka, že nastoupím na UA, byla úžasná.

Pousměju se. "Děkuju." Táta mi úsměv oplatil a zvedl se z gauče. "Udělám večeři." "Chceš pomoct?" Otočím se za ním, když jde kekuchynskemu koutku, ale u toho se mi roztřeští hlava. Nepatrně si promnu čelo, ale táta si toho všiml. "Ne, ty odpočívej. Pořád ti není dobře." Tiše zamručím, ale spokojeně si lehnu na pohovku a přemýšlím. Vůbec nevím co se stalo...paměť to úplně vytěsnila...to se často nestává. Tak si tam v klidu ležím a poslouchám tátovo krájení cibule, když v tom se ho zeptám.

"Nevíš co se vlastně stalo?" Zvuk krájení ustal, a po celé místnosti se rozlehne ticho. Musím chvíli čekat, než se dostanu odpověd. "Co si pamatuješ jako poslední?" Pokrčím rameny, "Jak s tebou trénuju na zahradě"

"To jsem si myslel...podle záznamu kamer jsi mě omráčila těsně před tím, než jsi se dostala do procesu čištění. Pak jsi byla zmatená a vyděšená a utekla jsi. Kam, to ale nevím." Prudce se zvednu do sedu a zeptám se ho, "Jak dlouho jsi mě hledal?" Táta mlčí, nechce mi odpovědět. To je zlý. "Dozvěděla se o tom komise?"

"Nedozvěděla." Konečně se na mě podívá. Moc dobře ví, co by se stalo, kdyby se o tom dozvěděla komise. "Není to tvoje chyba," řekne mi. "Ani tvoje," odpovím mu. Táta nic neřekne a pokračuje v přípravě večeře. Celou dobu je v místnosti ticho, které přerušuje jen zvuky vaření. Oba dva jsme moc zabraní v myšlenkách, na to, aby jsme mluvili.

Nakonec i večeři sníme v kompletním tichu, jenom mu potom, co jsem dojedla, poděkuju, a pak se vydám k sobě do pokoje. Tam na mě dopadnou efekty mého quirku, takže já rovnou zalezu do postele, a během chvilky usnu.

Děkuji moc za přečtení💞