Reino del Tiempo

Kapitola 17.

Toho večera se do zámku sjeli šlechtici a jejich dámy snad z celé Evropy. Sál, v němž ples probíhal, byl bohatě vyzdoben, na stěnách se nacházely symboly všech sezvaných zemí včetně španělského království a pánové i dámy vcházeli do místnosti ustrojeni nanejvýš upraveně, elegantně a vznešeně.

Danteho oblékání obstaral Ricardo. Nemohl si stěžovat, přestože mu chvílemi ujelo pár poznámek k nekonečným vrstvám, v nichž se pekl, a další nepříjemné paruce. Neměl moc na výběr, etiketa byla etiketou a už tak věděl, že Feliciana zničí, až mu řekne, co se mu zase podařilo. Nepotřeboval k tomu přidávat problémy způsobené averzí ke stylu osmnáctého století.

Po Ricardově odchodu neosaměl na dlouho, i přesto si ten čas však uvědomoval snad až příliš dobře. Čím dál tím víc přehrávala se mu v hlavě celá jeho konverzace s králem zkombinovaná se stresem, který se v něm z nadcházející akce hromadil. Tušil už na španělské půdě, že dřív nebo později něco pokazí, a toto toho bylo důkazem. Co bude dělat?
Jako první jej napadlo skutečně té armádě velet, tušil ale, že s tím by jej blonďák hnal. Mohl tam tedy dosadit samotného Feliciana? Z té představy se mu udělalo zle, a to tak, že měl na moment dojem, že neudrží večeři, oběd ani snídani, žaludeční šťávy a všechno ostatní, co v sobě měl. Na moment se potřeboval posadit, aby rozehnal mlhu, která se mu utvořila před očima.

Tohle by nemohl. Po tom všem, co pro něj nyní blonďák dělal... A i kdyby nedělal, něco v něm Dantemu zkrátka zakazovalo provést takovou podlost. Nepřicházela v úvahu.

Jenže ať v tom případě přemýšlel, jak přemýšlel, výsledek byl jasný – pán hradu mu hodlal přijet na pomoc v případě, že do bitvy potáhne i Dante. A on, sakra, nikdy žádné bitvě nevelel!

Nabízela se zde třetí možnost – podívat se do budoucnosti, propůjčit si nějakou z revolučních zbraní a vyhrát bezkonkurenčně za její pomoci, měl ale dojem, že už tou myšlenku by si, kdyby ji řekl nahlas, koledoval o pohlavek. A ještě by byl milosrdný.

Bylo to náročné, nic jej nenapadalo. A ples, další z věcí, které mu moc neulehčovaly, se přibližoval rychleji, než by si přál.

Vprostřed myšlenek mu do jeho komnat vešli dva šlechtici, které nepoznával – dozajista mu už byli představeni, jeden z nich se jmenoval nějak na E, nebyl však schopen vybavit si celé jméno, a tak muže pokud možno neoslovoval. Ani to neočekávali, odvedli jej do malého salonku. V něm už se nacházeli další lordi připraveni vejít do sálu, až k tomu nadejde správný čas, a až se setkají se svými dámami, které měly být co nejdříve přivedeny.

To uvědomění bylo pro Danteho hned druhou ranou pod pás. Neměl tušení, kdo Feliciana nakonec oblékal, ani jak to dopadlo, a upřímně se toho děsil, zatím se však nenesla zámkem šokovaná atmosféra značící skandál, a to považoval za dobré znamení. Byl neskutečně nervózní, každou další minutou. A pak se zpoza rohu konečně objevila skupinka slečen v doprovodu několika komoří a služek, dveře do hlavního sálu se otevřely a méně významní lidé ustoupili aby uvolnili průchod králům a jejich královnám.

Dante neměl čas si Feliciana pořádně prohlédnout. Nabídl mu rámě, což viděl u lidí před sebou, a Felician, kdyby se netvářil naprosto sebejistě, by si snad dlouze oddychl. Společně, bok po boku vešli do sálu, kde se za nimi zavřely dveře a společnost vytvořila místo pro pána hradu a jeho paní, jímž náležel první tanec. Pohyby dvojice zdály se naprosto nenucené, sehrané a dokonalé, a jeho nervozita ještě stoupla. Přišel jeho čas. A tak se otočil na svého tanečníka, doufaje, že mu udělí alespoň pár závěrečných rad, jimiž by jej vytrhl z toho divného pocitu obestírajícího jeho duši. Že mu něco řekne. Jenže to Felician ani nemusel.

I přes oblečení, které měl na sobě, i přes paruku a pudr mohl Dante víc než dobře rozeznat všechny jeho rysy, na nichž se odrážely plameny svic hořících na stěnách. V jediném světle místnosti, které oheň zajišťoval, jako by ještě víc vynikala jeho světlá pleť, jemný, sebejistý úsměv a hluboké temně hnědé oči, v ty chvíle snad ještě tmavší a podmanivější. Neviděl v něm dívku, přišlo mu naprosto samozřejmé, kým skutečně byl, a přesto, když koukal do těch očí, naprosto jasně si uvědomoval, čím ošálil tolik zraků.

Byl krásný.

Netušil, jak na to přišel, samotného jej ta myšlenka zarazila a na moment vnitřně vyvedla z míry, leč se to snažil nedat znát. Nechápal se. Skutečně si to myslel zrovna o Felicianovi? Tom Felicianovi, kterého vždy znával jako Felipeho, šprta a skřeta? Vždycky mu přišel divný, malý, obličej míval podle sezóny více či méně podrážděný pupínky. V téhle době je neměl – bylo to tedy tím? Možná. Možná to bylo osvětlením, možná tím momentem, nehodlal to ale řešit. Vlastně to bylo dobře, vlastně by si to měl užívat. V ten jediný moment měl tančit s krásnou královnou, tedy králem. Nebylo, na co si stěžovat. Až ta myšlenka další ráno odezní, už na tom nebude záležet.

Chytil jednu jeho dlaň do svých a sklonil se, tentokrát však polibek nenaznačil. Ostatně ani nemohl, skutečně jej na ruku políbil a cítil, že přece jen na setiny sekund překvapeně ztuhla, neubralo to však nic na hebkosti a jemnosti jeho kůže i štíhlých dlouhých prstíků a zvláštní vůni, kterou z něj cítil.

Když se znovu napřímil, jejich oči se setkaly. Felicianova tvář byla naprosto klidná, sebejistá, a Dante viděl, že byl skutečným vládcem. Tak, jak jej to na něm vždy štvalo, tak to nyní obdivoval. Jeho klid jej samotného nutil cítit se v pořádku, prováděl všechny pohyby, které se naučil, a díval se do jemné usměvavé tváře, v ten moment vlastně krásné. Hudba hrála a oni tančili, sál a lidé kolem jako by neexistovali. Skoro nemluvili, nepotřebovali to. Naučené konverzace nevytahoval ani jeden z nich alespoň dokud jejich tanec neskončil a oni nebyli nuceni oddělit se od sebe a zaujmout pozice u jiných tanečníků. A pak se k sobě zase vrátit, až to půjde, a zase se navzájem dívat do očí.

Nevěděl, jak to cítil Felician. Neměl ponětí, za jak dlouho ten pocit odezní. Netušil, zda by jej to nemělo trápit a ničit. Netrápilo. Vlastně byl neskutečně hrdý, spokojený a šťastný.