Reino del Tiempo

Kapitola 18.

Byla už hluboká noc čtvrtého dne jejich pobytu mimo Španělsko, když se tmavá silueta mladého krále vplížila do rozlehlých zahrad. Věděl, že nejedná zrovna moudře, celý zámek ale spal a on si to zkrátka nemohl odpustit, potřeboval si pročistit hlavu. Usadil se až daleko ode všeho, mezi stromy malého hájku, a zadíval se na zářivou oblohu vysoko nad svou hlavou. Ani hvězdy magického nočního nebe mu však nemohly přinést klid, který postrádal.

Povzdychl si. Všechno se mu hroutilo pod rukama a starosti s Felicianem tomu také nepřidávaly, už ode dne, kdy spolu tančili, se totiž cítil divně. A ten pocit si uvědomil přesně ve chvíli, kdy se vedle něj probudil a zjistil, že prvotní okouzlení rozhodně nezmizelo.

Nakolik bylo nepřijatelné myslet si, že je ten Felician, se kterým chodil tolik let do školy, krásný? Nakolik bylo nenormální považovat třídního šprta a skřeta za přitažlivého? Nevybavoval si, kdy jej ve své hlavě naposledy tituloval skřetem, odplulo to jako nesplněný slib, který si nevědomky uložil. Vnímal Feliciana jinak než dřív, a to nebylo špatně, čím víc času s ním trávil, tím sympatičtější mu přišel. Měli spolu vydržet, a na to se hodilo nevytáčet se do nesnesitelné míry. Jenže to, že se mu najednou začínal zdát hezký, prostě bylo divné. Ne nebezpečné, ne nechutné, ne podezřelé. Divné.

A když celý tento problém odložil stranou, zjišťoval, že to rozhodně není jediné jeho trápení. V prvé řadě tu bylo vše, co způsobil, a co se na něj valilo jako lavina. A na to on nezvládal přestat myslet. Vojska Anglie měla co nejdříve vyplout směrem k jejich zemi a on stále neměl jasno v tom, kdo se za ně postaví a kdo nikoli. Žaludek měl jako na vodě, kdykoli na to pomyslel.

Z přemítání jej vyrušily tiché kroky kdesi za ním, nemusel se však otáčet. Příchozí se neslyšně posadil vedle něj a zadíval se nad sebe, jako by tím přebíral část potíží, jež Dante nesl, a to bylo zvláštně vděčné gesto, jež jej donutilo nepatrně se usmát.

„Nemůžete usnout?" Dante přikývl. Byla to svým způsobem zbytečná otázka, byl ale rád, že zazněla namísto výčitek a nepříjemného dotazování. Věděl, že zde neměl co dělat, a Felician snad taky. A přesto tu byli.

„Povězte mi něco o své době," řekl nakonec tiše do nočního prázdna, které je obklopovalo, a Dante uvítal jeho touhu nemluvit o problémech tížících obě duše. Oba se opírali o kmen jednoho ze stromů, pozorovali oblohu a on se krátce zamyslel, zavřel oči a uvolnil se. Vlastně mu bylo hezky.

„Nemáme hvězdy," zašeptal.
„Naše doba nemá hvězdy, ani tolik vznešených šlechticů. Krom tebe nemá skoro nic, co je vlastního osmnáctému století. Chodíme spolu do školy, připravujeme se na zkoušky a ty do mě neustále šiješ, protože mě zvolili třídním předsedou – to znamená, že mám jisté velitelské pravomoci – a ty si myslíš, že by ses na to hodil líp," zašklebil se, a Felician zcela vážně přikývl. V očích se mu lesklo přijetí výzvy, s níž Dante začal.

„Jako by mi to něco připomínalo," utrousil, a zavrtěl hlavou.
„Stále nemohu uvěřit, že mě trápíte i ve vašem světě. Je mi předurčeno nikdy nedojít klidu," povzdychl si.

„To nevím, spíš beze mě nemůžeš žít," bránil se Dante a když mu jeho společník věnoval vyděšený pohled, neubránil se smíchu.
„Pochop, v historii, kterou jsem se učil, jsi tady rozhodně nebyl. Jenže s mým návratem do minulosti se něco změnilo, tím, že jsem přišel já, ses objevil ty. Patrně jsi ale žil stejný život, jaký by měl žít panovník na tvém místě. A pak se to pokazilo ještě víc, a ještě víc..."

Povzdychl si. I Felician vycítil, kam směřuje, atmosféra mezi nimi se jako na lusknutí prstu obrátila a veškerá hravost vymizela.

„Přemýšlel jsem," nadhodil blonďák, čímž si opět vysloužil Danteho pozornost. Jeho bledá pleť se leskla odrazem zářivé luny vysoko nad nimi, bylo to, jako by po ní tančily hvězdy. V očích se mu ta světélka odrážela a vytvářela tak dojem nekonečných hlubin temného moře.