Nepřemýšlej nad následky

Kapitola 1.- LES UNGARŮ

Slyšela jsem jak všude kolem mě tiše prozpěvují ptáci. Nic jsem neviděla jen slyšela okolní zvuky lesa a tiché volání potůčku. I přes to, že jsem nechtěla, otevřela jsem oči a krásného ranního pocitu se rychle zbavila.
Lidé z města si myslí, že se chováme špatně, ano i my máme slušné oblečení a vybavení. Občané nechtějí, abychom u nich nakupovali.
Ungarové to však nepotřebují, stačí jim jen okolní dary přírody.
,, šup, nebo nestihneme snídani a teta Clark nás dnes nepošle odpoledne k potoku hledat vzácné kameny " volali na mě moji mladší sourozenci Mia a Dean.
,, Hned jsem tam " odpověděla jsem jim, odkryla peřinu ze sebe, nazula teplé bačkory, a pomalým krokem se vydala ke své almaře. Vytáhla z ní mé oblíbené zelené šaty s pasem, který by měl už za pár měsíců dozdobit mohutný pásek s výbavou na lov.
Učesala jsem se slaměným hřebenem a vydala se k východu mého skromného příbytku.
Venku byl krásný jarní den. Svítilo slunce a celý kmen si užíval nedělní pohodu a klid.
Jakmile jsem na snídani dorazila, seděla tam teta Clark, strýc Ben, Mia, Dean, Theodor, táta a máma a spousta dalších lidí z kmene. Dean na snídani chytl velkého pstruha a velice jsme si pochutnali. Neustále jsem sledovala Theodora, se kterým jsem chodila, avšak to rodina nevěděla. Byl krásný, jeho oblečení si ušil vždycky sám a jeho modré oči jsem vždycky poznala. Každý týden jsme chodili každý měsíc na trh do města prodávat kožešinové výrobky.
Milovala jsem ho a těšila jsem se na to, až se budu každé ráno probouzet vedle něj.
Po snídani jsem šla za tetou Clark.
Její domek byl z venčí velice podobný mému, avšak vevnitř se nacházelo hodně vzácných kamenů, zvláštní květiny a barevné koberce.
,, Jsem tady teto, co jste potřebovala?" zeptala jsem se opatrně a při tom pomalu nakoukla do domku.
,, Ahoj Tatiano, pojď dál " řekla s úsměvem na tváři.,, chci s tebou mluvit o tvých narozeninách. Jakožto osmnáctiletá členka kmene si můžeš přát jedno přání, ať už je to jakékoli. A pokud bych ti mohla poradit, vyber si cestu na nějaké místo."
,, Co sis vybrala ty ?"
,, Já jsem si vybrala cestu do Francie, odtud pocházeli mí rodiče, chtěla jsem tam zůstat žít, ale nakonec jsem se zamilovala do strejdy Bena a tak jsem se stala jedním z kmene Ungarů.
Osmnácté narozeniny tady jsou velice důležité a proto ti radím, vyber si něco, co si můžeš přát jen jednou, jakožto členka Ungarů."
Začala jsem přemýšlet nad jejímy slovy.
,, Dobře teto, budu pečlivě přemýšlet, ty to víš." oznámila jsem s úsměvem a tiše odešla.
Jasně, přála jsem si svatbu s Theodorem... ale nevím, jestli to bude možné. Každý z kmene si vždycky našel někoho z věnčí. Já však milovala Ungara. Ale vlastně jsem nikoho jiného nechtěla.
Jakmile jsem dorazila do domku, lehla jsem si na postel a přemýšlela.
Podívala jsem se směrem na pracovní stůl. Po levé straně od něj, stála velká police s knihami, kterou zaplňovaly bajky, pohádky a povídky.
Teď se tam objevila nějaká nová. Byla celkem tlustá a celá zaprášená. Jako kdyby tam byla už léta a nikdo se jí nedotkl.
Opatrně jsem knihu otevřela a na první straně stálo...
,, Na nikoho se nespoléhej, vždycky tu jsi jen sám se sebou" Diana Craprová.
Jméno mi nic neříkalo.
Chvíli jsem se zamyslela a listovala dál. Na dvacáté straně byla fotografie mladé dívky, přibližně stejného věku jako já, s opaskem Ungarů.
Dívka mi byla povědomá, i přes to že jsem fotografii nikdy před tím neviděla.
Byla to máma. Máma když dostala na osmnácté narozeniny opasek Ungarů. Byl kožený a zdobily ho malé barevné kameny. Byl určený k lovu, takže tam nesměla chybět zásoba šípů a luk se znakem Ungarů.
Otočila jsem na další stranu a ta se celá třpytila. Na fotografii byl náš princ Mark. Měl krásné oči a já si říkala, že bych ho chtěla někdy vidět osobně. Bohužel to není možné.
Pohladila jsem jeho tvář, a najednou jsem upadla na zem a nic neviděla.

Připadalo mi to jako věčnost, kdy jsem konečně otevřela oči a mohla se normálně hýbat. Když jsem se vzpamatovala a pořádně si uvědomila kde se nacházím, byla jsem naprosto vyděšená. Nacházela jsem se v královském paláci. Najednou jsem uslyšela hlasy z chodby a schovala se za velký ozdobený sloup. Zjistila jsem že ty hlasy patří nějakým mužům a dále poslouchala jejich hlasy.
,, Vaše výsosti, musíme nějak ten kmen vyhodit. Naši lidé mají strach. Nikdo netuší čeho jsou schopni. Jsou to zvířata." mluvil hluboký hlas.
Opatrně jsem nakoukla a uviděla mladého muže s blonďatými vlasy a zelenýma očima. Hned na první pohled jsem poznala že je to princ Mark.
,, Nemůžeme, musíme je nechat tak. Před 50 lety se můj děda pokusil les zapálit, oni avšak využili sil lesa a málem napadli palác. Nebyl by to dobrý nápad. Riskovali bychom hodně. Naši lidé jsou v bezpečí, pokud Ungarové zaútočí, budeme se bránit. Neboj se Gregory. "
Napadnout náš les ? Mysli to vážně ? Ungarové by si nedovolili nikoho zabít, to si jsem jistá. Neudržela jsem se. Vyskočila jsem zpoza sloupu a rozběhla jsem se se vztyčeným mečem vzhůru proti princi. Chtěla jsme bojovat za pravdu, ale princ se ani nehnul. Popadla jsem meč oběma rukama a chtěla jsem jím podebrat princi bradu. Meč se však prince ani nedotkl.
Než jsem si stačila uvědomit co se stalo. Objevila jsem se zase u sebe v příbytku a byla jsem celá zmatená.