Reino del Tiempo

Kapitola 19.

Dalšího dne byl Dante probuzen ještě za tmy. Mohlo být okolo šesti, snad jen pár desítek minut po páté a lehký třas jeho tělem a zoufalé chraptění svého jména zprvu snad ani nevnímal. Hlas, který to jedno jediné slůvko stále dokola opakoval však přece jen poznával, přestože se mu zprvu nedařilo přiřadit ho ke konkrétní osobě.

„Dante, prosím, prober se," zkusil znovu, byla to první věta, v níž použil to kouzelné tykání. Brunet sám pak nikdy nepřestal litovat, že přišla zrovna v té chvíli.

Konečně pootevřel oči, když jej ale viděl, spěšně se na posteli posadil a dal si chvíli, aby zklidnil splašený dech a rychle bušící srdce. Takřka nic jej ještě tolik nešokovalo. Stál u něj Felician, bledší než kdy dřív. Sotva se držel na nohou, vypadal, že co nevidět zkolabuje, a když jej Dante spěšně položil na postel, uvědomil si při kontaktu s jeho kůží, že mu hoří pod rukama.

V noci mu nebylo jen trochu špatně. Už tehdy se musel cítit příšerně, proč to tedy neřekl?

Zapálil svíci, která stála kousek od něj a zadíval se na Feliciana zblízka, těžký držák i s plamenem mu však málem vyklouzl. Po těle, tam, kde mu zpod noční košile vykukovala kůže, se začaly objevovat zarudlé fleky nesvědčící o ničem dobrém.

„Proč jsi nepřišel dřív?" zhrozil se, když jej viděl. „Vypadáš příšerně! Bože... máte v týhle době nějaký léky? Antibiotika, něco proti horečce? Mluv se mnou!"

Felician na něj příliš nereagoval, ze zmateného pohledu však Dante usoudil, že o ničem takovém neví. Neměl na výběr, vyběhl ke koupelně a do jedné z připravených kádí vody namočil košili, kterou zde našel, vysvlékl z Feliciana to, co měl na sobě, a položil na něj chladnou látku. To nemocného alespoň částečně probralo.

„Co s tebou mám dělat?"

„Dáš mi napít?" zachraptěl, a tak to Dante udělal. Tušil, že se kolem nenacházela žádná nemocnice nebo něco podobného a nepřicházelo v úvahu zavolat dvorního lékaře, aby se na pacienta podíval. Byl si jist, že by jej Felician zabil hned, co by se uzdravil, tak moc jejich plán pokazit nemohl. Navíc, co by doktor vymyslel? Přinesl by bylinky?

Co všechno by Dante dal za trochu z farmaceutického průmyslu své doby?

„Notak, komunikuj se mnou," říkal si snad sám pro sebe a snad směrem k ležícímu nemocnému. Až do svítání tam s ním potom seděl, vyměňoval mokré košile a nutil Feliciana mluvit s ním, dokud mu vyčerpaný neupadl do spánku, před nímž svatosvatě slíbil, že se cítí lépe. Dante nedokázal určit, jestli ho mohl nebo nesměl nechat spát, viděl ale, že klidně oddychuje a bral to za dobré znamení. Čelo už neměl tak horké, netřásl se. Spal. Musel být unavený, i Dante byl.

Tehdy do jeho komnat vstoupil Ricardo, krátce očima přejížděje celý výjev, nic však neřekl. Za to mu byl Dante vděčný, tušil už dřív, že jde o dobrého člověka a on mu to nyní dokázal. Na nic se neptal, pouze svému králi oznámil nutnost dostavit se na snídani, kterou on nemohl odmítnout. Sám chlapec taky přislíbil, že se zatím postará o královnu. Při těch slovech se nepatrně usmál, dokazuje tak, že moc dobře tuší, jak všechno je, a tím Danteho uklidnil. Nechtěl mu nachystat šokující překvapení.

Spěšně se oblékl a vydal na snídani, zasedl po bok pána hradu a pokusil se zapojit do konverzace, ve které se nijak výrazně nechytal. Hlavu měl plnou zmatených a bolestných myšlenek, nedovedl si uspořádat, co přesně by měl dělat, a všechno, co jej i přes to napadlo zdálo se zatemněno clonou strachu a pochyb. Jediné, co mu momentálně přišlo důležité, bylo dostat Feliciana do Španělska. Netušil, zda cestu samotnou zvládne, pokud by se mu ale přece jen udělalo líp, museli vyrazit. Museli zariskovat, zde by mu mohl zemřít.

Z té myšlenky se mu stáhlo hrdlo a srdce vynechalo jeden úder.

„Jsme nuceni vrátit se do naší země, cítím, že se válka blíží rychleji, než jsme očekávali. Musím se v tu dobu nacházet na bojišti, nikoli zbaběle dlouhé kilometry od místa činu," řekl, jak nejvážněji dokázal, a Saský bojovník uznale pokýval hlavou.

„Jste moudrý král," přisvědčil, zatímco ostatní se jali přizvukovat a chválit Danteho šlechetnost.

„Nemohl byste se však přece jen zdržeti déle? Jsem vaší návštěvou poctěn a postrádal bych vaši přítomnost, věřím, že vojska nejsou tak blízko hranic. Můžete mi věřit, jsem dlouholetým bojovníkem," poznamenal zcela klidně, a Dante v duchu nevybíravě zaklel. Věděl, že dohadovat se bylo hluboko pod šlechtickou úroveň, měl ale na výběr? Sakra, potřebovali domů!

„Obávám se, že vás budu muset zklamat. Je naprosto nutné vyrazit do říše už dnes," oponoval, čímž všechny přítomné přece jen krapet překvapil. V ten moment však do místnosti vstoupil Ricardo, očima vyhledávaje ty Danteho, a už jen z toho pohledu pochopil mladý král, že je něco daleko hůř, než by mělo být. Sevřelo se mu srdce, na chvíli jako by se mu nedostávalo vzduchu. Cítil z chlapce zoufalství a strach, cosi dalšího, co nedokázal rozklíčovat.

„Omlouvám se. Budu muset jít," vstal galantně od stolu, měl v sobě ovšem pouze maličkou dušičku. V hlavě se mu tvořily nejhrůznější scénáře týkající se nemocného, ze všech sil snažil se nepřipouštět si jeho smrt a kdykoli se tak přece jen stalo, zatmělo se mu před očima. Blouznil? Potřeboval antibiotika? Snad i ty bylinky by mu obstaral, přestože moc nevěřil v jejich účinnost. Potřeboval za ním.

„Milosti," vydechl chlapec, cosi na tónu jeho hlasu však Dantemu napovídalo, že se děje něco ještě daleko horšího. Ricardo nevypadal, že by se pouze přitížilo nemocnému. Sám byl pobledlý strachem, který jím koloval.

„Anglická a nizozemská vojska se spolu s dalšími spojenci vylodili na francouzský a španělský břeh. Válka začala."

Mužům kolem stolu poklesla brada úžasem nad načasováním mladého krále, v očích pána hradu se uznale zalesklo. Ricardovy nohy se podlamovaly a chlapec měl co dělat, aby se na nich udržel, a Dante sám se zatím odvrátil od všech přítomných, aby vykulil oči a zaryl si nehty do kůže, zklidňuje tak zoufalství a strach, které se v něm zjevily. Jen stěží potlačil nevybíravé zaklení.

Před dvanácti dny si myslel, že se všechno pokazilo. Nebylo to ale nic proti všemu, co se dělo teď. Ten den se situace zvrátila v enormních rozměrech. A on si uvědomil, jak šíleně se vlastně bojí.