Werewolf

Stál jsem opřený o sloup, skoro na konci sálu a pozoroval ji. Černé šaty, černá škraboška, hnědé vlasy v drdolu. Ačkoliv ji škraboška zakrývala čtvrtinu tváře, tušil jsem, že je krásná. Tancovala s lehkou elegancí, připadala mi jako labuť, nechávajíc se houpat na zčeřené vodní hladině. Její ústa se roztáhla v úsměvu. Smála se na svého tanečníka a on se ji dotýkal, jako by mu patřila.

„Netančíte?" odtrhl jsem pohled od dívky a zaměřil jej na jiné děvče. Byla jejím opakem, bílé šaty, bílá škraboška a blond vlasy. „Nejsem dobrý tanečník." „Dokud mi to neukážete, neuvěřím." Jako správný gentleman jsem ji nabídl rámě. Dovedl jsem ji kousek od dívky, a ačkoliv i tato dívka byla pěkná, já nemohl zrak odtrhnout od hnědovlásky. Jen s velkým sebezapřením, jsem stočil zrak na dívku, kterou jsem držel v náručí. „Jak se jmenujete?" „Mé jméno nemusíte znát." Pousmál jsem se. Dívala se mi do tváře, kterou, stejně jako všech v sále zakrývala škraboška. „Chtěla bych jej znát." Její modré oči se usmívaly, stejně jako rty. „Omluvte mne!" ode dveří mával jeden ze služebných. Zanechal jsem ji tam a zmizel.

„Děje se něco?" „Přivedli toho překupníka!" „Vidíš tu dívku?" „Ano?" „Zatanči si s ní, místo mne." Vyrazil jsem ze sálu dlouhým krokem. Cestou sundával škrabošku a mířil do sklepení.

„Zvíře!" zařval překupník, jen co jsem dorazil. Byl v poutech, v očích strach, na rtu zaschlou kapku krve. „A ty jsi potrava, kořist... Říkej si tomu, jak chceš." Pokynul jsem těm, co jej drželi, aby odešli. „Tak povídej. Kde to je?!" „To bys chtěl vědět, co!" uchechtl se. Řetězy, kterými byl omotaný zachrastily. „Odtud se živý nedostaneš." Pousmál jsem se do kamenné zdi a otočil se zpět k němu. „Zemřeš, tak jako tak. Otázkou je, jestli tvá smrt bude bolestivá a pomalá, nebo rychlá bez sebemenší bolesti." „Tohle ti neprojde! Jednou někdo zjistí, kdo jsi!" „Každý, kdo to zjistil zemřel." Posadil jsem se naproti němu a nahrbil se. Lokty se opřel o kolena a prohlížel si ten hmatatelný strach, který mu vyzařoval z očí. „Bestie!" „Ano, to jsem. Ale já si to nevybral, narodil jsem se tak. A ten řetízek, který jsi ukradl, je životně cenný. Ne pro můj život, ale pro životy okolních lidí." „Jak to myslíš?" znejistěl. „Dobře, povím ti to. Ten řetízek pochází z pradávných dob a pokud jsem ho měl na sobě. Nebyl jsem nebezpečný, ne tak moc. Díky lektvarům, které piji, jsem stále člověk, stále myslím jako člověk, vypadám jako člověk, ale moje „pravé já" se probouzí k životu. Lační po zabíjení, trhání masa, chce slyšet křik obětí, chce vidět jejich pláč. Cítit, jak jim srdce pomalu přestává tlouct... Ten řetízek tomuhle bránil a ty si ho ukradl. Podepsal si osud všech lidí v celé Anglii a nejen zde. Až se zvíře naplno probudí, nikdo ho už neuspí. Lidé budou umírat, děti, ženy, starci... Nebudu si vybírat, koho zabít. Díky tomu řetízku, jsem mohl chodit po zemi, aniž bych zabíjel jako pravé zvíře... Teď jsem vraždil jen kvůli hladu a kvůli pomstě. Kdo myslíš, že zabil všechny ty vyvrhely? Ty, co znásilňovali bezbranné dívky, zloděje, vrahy... Svou hloupostí jsi připravil všechny o život. Za čtyřiadvacet hodin bude pozdě, pozdě pro všechny." Byl bledší, než bylo zdrávo, rty se mu třásly, zuby drkotaly. „Tak kde je? Komu si jej prodal? Pokud ho nedostanu zpět, nastane zkáza." „Prodal jsem ho ženě, chtěla ho pro dceru!" „Jak ta žena vypadala?" Popsal mi ji do detailu a pak...

„Řekl něco?" podal mi jeden z jeho dozorců ručník, do kterého jsem otřel zakrvácená ústa. Přikývl jsem a na papír nakreslil ženu, kterou mi on popsal. „Musíme ji najít! Koupila řetízek pro svou dceru." „Vyrazíme, hned. Je pozdě, ale někdo ji snad někde zahlédl. Někdo z chudších..." vrátil jsem se zpět do sálu. Blond dívka stále tančila s mým sluhou, ale hnědovláska nikde nebyla.

„Pardon!" do zad mi někdo prudce vrazil. Otočil jsem se a pousmál se. „Jste v pořádku?" podepřel jsem hnědovlasou dívku. „Ano." Věnovala mi úsměv. „Vypadáte, jako když někoho hledáte." Zvídavě zvedla hlavu. Její oči byly jako káď plná hořké čokolády. „Řekl bych, že jsem už našel. Smím prosit?" V jejích očích tančily plamínky, přikývla a s její ručkou ve své, jsem si ji dovedl doprostřed sálu. „Nebylo slušné, zanechat mou sestru uprostřed sálu a utéct. Plánujete to i se mnou?" přitiskl jsem si ji na tělo a pousmál se. „Utekl bych, ale jen za předpokladu, že bych utekl s vámi." Zasmála se a její ruka zabloudila na rozepnutou košili. „Jako malá jsem měla taky takový." Hrála si ve štíhlých prstech s řetízkem, na kterém se houpal křížek. „Už nejste malá? Kolik je vám let?" pobaveně se pousmála. „A kolik je vám? A jak se jmenujete, pane?" „Prozradíte mi své jméno a věk, když vám já odpovím?" Chvilku přemýšlela, pak ale kývla. „Pojďme ale odtud." Nabídl jsem ji rámě a odvedl ji na terasu. Hudba nástrojů utichla a nahradila ji hudba ptactva. „Jsem Harry." „Elisabeth." „Je mi jednadvacet." „Ptát se na věk dámy je neslušné." Zasmála se a já ztuhl. „Jak nevychované." Uklonil jsem se hluboce. „Víte, co je zvláštní?" zavrtím hlavou a přeji si, aby sundala škrabošku. „Zdejší Vévoda uspořádá ples, na který ale nedorazí. Nikdy jej nikdo neviděl, ale všichni se ho bojí." „Možná nechce být viděn, ale on chce vidět ostatní." „Myslíte, že tu je mezi námi?" „Vím to." Tentokrát ztuhne ona a se strachem mi pohlédne do očí. „Je to Váš otec?" „Sundejte si škrabošku, prosím." „Proč?" „Protože pak dostanete odpověď na svou otázku." Škraboška se ocitla v jejich rukou a ona mi zarytě hleděla do hrudi. Vzal jsem mezi palec a ukazovák její bradu a pozdvihl ji k sobě. „Jste krásná!" Líce ji znachoví a ona záporně zavrtí hlavou. „Jsem obyčejná..." „Opravdu? Kdo to řekl? Nesouhlasím s ním!" „Jste galantní." Její dlaň se náhle zvedne a přiloží mi ji na tvář. „Chci vidět vaši tvář." „Za polibek." „Co si to dovolujete?" pozvedne obočí a její dlaň sklouzne na mou, odhalenou hruď. „Je to neomalené a troufalé. Drzé a nevhodné. Ale já toužím po tom, ochutnat vaše rty, od chvíle co jsem vás spatřil." „Chtěl jste, abych sundala škrabošku, že mi odpovíte na mou otázku a nyní chcete opět něco vy, pane." „Až odpovím, tak už mi třeba polibek nebude chtít věnovat." „Myslíte, že chci teď?" „Kdyby ne, mohla jste utéct, nebo začít křičet... Cokoliv..." „Jediný polibek..." Přikývnu a sundám škrabošku.