Reino del Tiempo

Kapitola 21.

Dante nedokázal dál čelit smutným, naštvaným a zoufalým očím obou žen. Neměl vycházet z pokoje! Jen stěží odolával nutkání chytit se za hlavu a padnout na kolena, cítil se, jako by jej svět a vše, co se dělo kolem, čím dál tím víc stahovalo a tohle byla poslední rána, poslední cihla uvázaná na jeho krk. Beze slov se vypravil zpět do zámku, zapadl do své komnaty a hodil do jedné z kádí kdysi plných vody celý obsah svého žaludku, což byly v praxi titěrné zbytky večeře a žaludeční šťávy. Hlava se mu motala, klesl na zem a zády se opřel o zeď za sebou, snaže se vydýchat, moc se to však nedařilo. Znovu a znovu jej vlastní žaludek nutil obracet jej a pokoušet se rozleptat si krk, znovu a znovu se mu vracela myšlenka na mrtvé dítě v ženině náručí.

Tohle byl konec. Lidé se vzbouří, věděl to. Neměl, jak se dostat domů. Chyběli mu rodiče i bratr, chyběli mu spolužáci, snad i Felipe mu přece jen scházel. Chybělo mu úplně všechno, co znával, a přesto to nebylo nic v porovnání s výčitkami a ničivými pocity věčně jej stahujícími pod hladinu. Zničil život miliónům lidí, byl předurčen stát se svědkem Felicianova utrpení. Potřeboval by jeho pomoc, potřeboval, aby se objevil a držel jej nad hladinou, to teď ale nemohl. To Dante tu musel být pro něj.

Odložil nádobu a chytil se za bolestí tepající hlavu, černo před očima však rozehnat nedokázal. Vracelo se mu vše, co se kolem dělo, a on to nedokázal zastavit, přál si jít zkontrolovat bledého krále a zároveň nemohl, protože u něj seděla Luisa. Toto přání mu však neúmyslně vyplnil Ricardo, když jemně zaklepal na jeho dveře a poté, co se Dante zvedl a pokusil se alespoň trochu zkulturnit, mu oznámil, že by jej lord Edmond rád viděl. Rychle si vypláchl ústa, převlékl se – jeho oblečení totiž také neslo známky právě proběhlého kolapsu – a rychlým krokem se vypravil do komnat, v nichž malátný Felician přebýval.

Jaké bylo jeho překvapení, když jej našel sedět na posteli, sice krapet pobledlého, zároveň ale plně při vědomí, a dokonce s neznatelným úsměvem. Barva se mu vracela, vypadal daleko lépe.

„Jsi v pořádku?" vypadlo z Danteho hned, co se vedle něj posadil, a Felician neznatelně přikývl a lépe se opřel o polštář za sebou.

„Je mi lépe. Podstatně lépe, nic mě nebolí, šel bych za tebou sám, kdyby mi to slečna Aguilar nezakázala," řekl, a Dante přikývl. Ulevilo se mu, jen nerad by byl příčinou jakéhokoli Felicianova přihoršení. Dlouho tam s ním potom seděl a vyptával se na jeho zdravotní stav, dlouho se snažil udržovat nenucenou konverzaci, která však krapet vázla kdykoli si vzpomněl na vše, co jej stahovalo. Ani zázračné vylepšení Felicianova stavu nemohlo odvrátit všechny hrůzy, o nichž věděl. A mladík sám si to moc dobře uvědomoval.

„Řekni mi, Dante, jak vypadá venkovní situace. Než budeš oponovat s užitím mého zdravotního stavu jako prvotřídního argumentu, rád bych ti připomněl, že jakožto prvorozený syn svého otce, bývalého krále, mám na tyto informace nevyvratitelný nárok," zadíval se na Danteho přísně, a mladík, leč neochotně, nakonec spustil.

„Válka začala předevčírem. Bojuje se na hranicích, výsledky jsou... nejasné. Nepřátelé nepostupujou, ale taky se nestahujou. Bojím se, že čekají na posily," přiznal, jak ale začal mluvit, už se neudržel. Všiml si chápavých očí a klidného výrazu, kterým jej jeho společník obdaroval, byl jeho trvalou oporou a Dante moc dobře věděl, jak úlevné je každé svěření se do rukou blonďatého skřítka. Neodolal, viděl povzbudivý pohled a rty, které jako by jej beze slov vybízely k pokračování. Snad to bylo sobecké, nevěděl. Musel se svěřit.

„Lidi ve vesnicích to nezvládají, jsou těsně před vzpourou, hladoví a trpí. Feliciane, já... já se omlouvám, už chápu všechno, co jsi předtím dělal, a vlastně i tu facku, co jsem dostal, neměl jsem se do toho všeho plést. Oni umírají, skutečně umírají a boje se blíží, ty se sice uzdravuješ, může se ti to ale zhoršit a já všechno nezvládnu, chápeš? Je toho moc," vydechl zoufale a cítil, jak jej jemná bledá ruka Feliciana jemně chytila za tu jeho. Byl to povzbudivý stisk provázený upřímným pohledem temně hnědých očí, unavených, a přesto zase tak živých, jako vždy bývaly. Tvář měl klidnou, a přesto vážnou. Byl si svými slovy naprosto jist.

„Jsem rád, že mi rozumíš, s tvými slovy ovšem nesouhlasím."

„Jak to můžeš říct tak jistě? Jak si můžeš bejt jistej, že to nepokazím ještě víc?"

„Nejsem," odvětil Felician. „Neřekl jsem, že to nepokazíš."

Ta slova následoval hluboký povzdech, po kterém mladík ještě pevněji stiskl Danteho dlaň a zadíval se snad až na dno kudrnáčovy duše. Kdesi ve Felicianovi samém dlela přitom jistota smíchaná s příkazem, vážností... Promlouval k němu narovnaný, hlavu hrdě vztyčenou, jako skutečný panovník, kterým v duši i byl. Vždycky.

„O tom je ten klid, ta vážná tvář. O tom je to všechno, o čem jsem ti vždycky říkal – ty jsi král, Dante. Uvědom si to. Jsi král a ti lidé všude kolem tě tak berou. Musí vědět, že víš, co děláš, i kdyby to tak nebylo. Musí bez ohledu na skutečnost vědět, že existuje něco, pro co to všechno přetrpí."

Snad to bylo tichem, které po těch slovech zavládlo a dalo Dantemu možnost všechno si přebrat v hlavě, na moment však vykulil oči kamsi před sebe, když si uvědomil, jak moc se mu Felician nyní otevřel. Tohle nebyla jen jedna rada, byla to jeho celoživotní filozofie, byl to jeho důvod proč. Ať už se cítil jakkoli, vždy muselo být vidět, že ví, co dělá. Vždy musel být král.

A v ten moment si Dante uvědomil, jak nešťastnou duší vlastně byl. Bez ohledu na minulost a přítomnost, bez ohledu na bolest v srdci byl vždy klidný a nápomocný. Bez ohledu na všechny kolem působil tak ledově klidně, čímž Danteho neskonale štval, myslel, že je bezcitný. Nikdy jej nenapadlo, kolik toho snášel...

Stisk jeho dlaně donutil Danteho znovu se vrátit do reality, a když se jejich oči setkaly, pochopil, co po něm mladík žádá. Napřímil se, vztyčil hlavu a klidně se na něj usmál, opětoval stisk jeho dlaně a pokýval hlavou na znamení srozumění.

„Minulost se musí stát, třebaže jinak, než bylo původně naplánováno. Ale co se má stát, se vždy stane," připomněl mu ještě jeho společník a on přikývl, konečně se postavil a s krátkou omluvou se vydal pryč z komnat. Musel do ulic, musel promluvit k lidu a říct, že jim nic nehrozí. Musel být skutečným panovníkem, i kdyby se na to necítil.

Byl připraven čelit svému osudu.

A jeho odhodlání se ještě znásobilo, když toho dne přišla zpráva o vývoji na bojišti. Ke španělsko-francouzským vojskům se přidalo Bavorsko a Sasko následované dalšími národy, které hrdinní spojenci přece jen přemluvili k pomoci. A tuto zprávu následovala další, snad ještě lepší – anglická vojska se konečně zastavila, žádaje krále o vyjednávání.