Reino del Tiempo

Kapitola 22.

Dalšího dne vyrazil Dante se svou družinou k nizozemskému městu Utrecht k projednání podmínek. Nebyla to nejvýhodnější nabídka, šlo o území nepřátel a on jen nerad opouštěl Feliciana, leč mu blonďák nesmlouvavě tvrdil, že je v pořádku. Ke konci jejich krátké hádky, kterou Dante kontumačně prohrál, jej takřka vystrkal ze dveří a s posledním povzbudivým úsměvem nechal odjet pryč, bojovat za národ a zachránit říši.

Ještě po cestě, když pak projížděl vesnicemi plnými bídy a zoufalství pak pochopil, jak důležitá jeho mise byla – připadal si šíleně nervózní, to nešlo zapřít, taky si ale uvědomoval, že i historická válka jednou skončila a on ze srdce doufal, že šlo o jakýsi popud vyšší moci, osudu, který se snažil navrátit věci do starých kolejí.

Minulost se chce stát, uvědomil si. A jeho úkolem bylo zařídit, aby to proběhlo bez dalších potíží.

Zámek, do nějž mířili, byl nádherný, obklopený řadami květin a luk plných voňavé trávy. Samotná stavba pak vypadala jako z pohádky, připomínala mu domov nějaké kouzelné víly a kdyby se mu nesvíral žaludek nervozitou, snad by si ten pohled vychutnával plnými doušky a přemýšlel, zda by sem někdy nemohl vzít Feliciana. Dovedl si představit, jak by spolu koukali na květiny a smáli se, on by mu něco povídal a Dante by jej poslouchal a obdivoval bledou pleť a věčně šťastný úsměv. Jenže nic z toho nebylo možné, on měl svou misi a myslet na Feliciana bylo teď to poslední, co potřeboval.

Povzdychl si. Stále si s tím ledově klidným výrazem nebyl jist jako blonďák, pokusil se ale o co nejlepší verzi a vystoupil, nechávaje se dovést až do místnosti, v níž už čekal zbytek osazenstva. Chladné, odměřené pozdravy, které si všichni muži vyměnili, se pokusil neřešit, zdvořilost chápal jako nutnou. Brzy však pominula a Anglie se ve vedoucím postavení jala přednášet podmínky, které pro Danteho a jeho spojence měli. Bylo jasné, kdo by měl v pokračujících bojích navrch, leč nové armády zamíchaly situací. Všechno by bylo krvavější a děsivější, bolestnější, a přestože by patrně šlo o Pyrrhovo vítězství, Španělsko by padlo. Bylo nutné dojít k vzájemné shodě.

Následující dlouhé desítky minut Dante až bolestně vnímal dvě věci – zaprvé měl nehorázné štěstí, že s ním byly hlavy spojeneckých států, které daleko lépe věděly, co v podobné situaci dělat, a zadruhé nehoráznou smůlu, že v této době neexistovaly telefony. Potřeboval by zavolat, nebo alespoň napsat Felicianovi a ujistit se, že bude v pořádku, že šlo jen o nějakou sezónní chřipku nebo cokoli podobného. V nemocích se vyznal podobně jako v kralování.

Snažil se vnímat, seč mohl, a Feliciana alespoň na pár momentů vypustil, když jim ale bylo umožněno odebrat se do přidělených komnat, prospat se a nechat si všechno projít hlavou, vracely se mu k němu myšlenky i proti jeho vůli.

Co by na to všechno, co se kolem dělo, řekl? Souhlasil by? Měli přijít o území, o dost území, jenže na jinou stranu, to by možná přišli i historicky, a ono už se to nějak vyváží v dalších válkách... ne? Ne, tohle byla hloupost, to si uvědomoval. Posílil by anglické postavení a španělsku samotnému nepomohl, jenže na jinou stranu, jeho úkolem nebylo vyhrávat. Jeho úkolem bylo válku ukončit, a vzhledem k tomu, že i ostatní mocnosti přemýšlely, předpokládal, že nešlo o zcela nevýhodný obchod. Snad dělal chybu, věřil ale svým spolubojovníkům.

Přecházel po komnatě ze strany na stranu a hlavou mu běhaly protichůdné myšlenky. Byl rozhodnut válku ukončit snad za všech okolností, což taky nebyl nejlepší přístup, možná by měl přemýšlet a vyjednávat déle. Jenže u něj na zámku ležel nemocný kluk, se kterým teď potřeboval být! Neřešil proč, prostě musel. Felician sám mu říkal, ať se jeho zdravotním stavem netrápí, slíbil Dantemu, že mu bude dobře. Že se nemoc, ať jde o cokoli, vyvíjí dobře, že on se musí soustředit na říši a její dobro. Jenže odloučení od nemocného mu to rozhodně nedopřávalo, a když toho večera zaklepal na dveře Ricardo, který za ním přišel s novinkami tolik důležitými právě pro Danteho uši, měl dojem, že na slovech mladíka záleží jeho život. Stres se stupňoval, vidění se mu mazalo a on se proto posadil, když tu najednou jako by všechno opadlo. Jen na kraťoučký moment, kdy v šoku zavnímal, jak snadné je zase dýchat, hýbat se, mluvit. Byly to těžké okovy, které cítil snad od doby, kdy se objevil v minulosti, které teď zmizely.

Co to bylo?

„Milosti, pan Edmond... Byl u něj doktor," vydechl mladík, a Dante přikývl. Chmurná melancholie byla zpět, stres se navrátil snad ještě ve větší míře než předtím. Jiný doktor, než jaký jej navštívil minule? Poslala pro něj Luisa? Zjistil konečně něco? Měl moc otázek a Ricardo se nezdál, že by mu je byl schopen všechny zodpovědět, zeptat se ale musel.

„Ví se už, co se mu děje?"

Byl si jist, že s chlapcem může mluvit normálně, že je zvyklý. Že chápe daleko víc věcí, které v sobě střeží jako dobře uzamčená tajemství, a zoufalství krále už se k tomu připsat nebál. Zdálo se však, že tenhle dotaz mladíka zmátl.

„Vy nevíte, o jakou nemoc se jedná?"

Zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Měl by? Zažil nějakou epidemii, nebo tak něco? Nechápal. Pokud šlo o něco vážnějšího, sám by se přece nakazil taky. Možná, že proto jej za ním doktor nechtěl pouštět? Ne, nedávalo to smysl, to už by mu přece něco bylo. Nechápal, proč se Ricardo tvářil tak překvapeně, pak se ovšem jeho výraz změnil a ze smutného zoufalství, které se mu ve tváři objevilo, se Dantemu stáhlo srdce. To nevěstilo nic dobrého.

„Jsou to neštovice."

Kruci bylo slabé slovo a zdaleka by nevystihovalo emoci, která projela celým Danteho tělem jako nůž máslem. V pikosekundě se mu vybavilo vše, co o pravých neštovicích věděl a bolestně si uvědomil, že v této době ještě neexistovalo očkování, kterým by se jim vyvaroval. Každý jeho nerv jako by se bolestně zkroutil, když pochopil, co to znamenalo a v co se rudé fleky hodlaly proměnit. Jako ostrá čepel prošel mu srdcem fakt, že šlo-li skutečně o neštovice, jako že o tom nepochyboval, musel je Felician chytit v době, kdy se mu snažil sehnat pomoc. Tehdy se musel setkat s nějakým nakaženým, tehdy, kvůli Dantemu.

A když si uvědomil poslední dílek skládačky, zvedl se mu žaludek a bylo jen štěstí, že mu duchapřítomný Ricardo stihl podat kýbl, do nějž hodil další žaludeční šťávy a natrávený oběd. Nepotřeboval, aby mu chlapec říkal cokoli víc, i bez něj věděl, že se jeho příteli přitížilo víc, než dokázal snést. Uvědomoval si to až bolestně moc.

Felician byl novou verzí historického Ludvíka, krále vládnoucího Španělsku snad nejkratší dobu v historii. Zemřel na neštovice 31. srpna 1724, pět dní od nynějšího.