Jeho Dívčí Škola

Náhoda

Usnuly jsme vedle sebe v obětí.

Za všechen ten čas co jsem myslel jen na Ericka a na to jak moc ho miluji jsem si na ni nenašel čas.

Teď myslím jen na ni.

Miluji ji.

Miluji Ericka.

Probudilo mě hlasitý zvuk padajícího předmětu na zem.

Rychle jsem se posadil a uviděl Amandu sbírající své učebnice ze země.

"Omlouvám se nechtěla jsem tě vzbudit. Já jen musím do školy a tak si chystám učebnice ale pár mi jich popadalo." Omluvila se mi za dělání hluku.

"To nevadí. Asi bych měl jít." Navrhnul jsem. Doopravdy bych neměl zůstávat sám v jejím domě a nechci aby se cítila že mě vyhazuje proto to navrhuji sám.

"Nemusíš pokud nechceš. Rodiče nebudou doma a když zůstaneš jen v pokoji nemůžeš nic provést." Řekla jednoduše a naházela pár učebnic do aktovky.

Po té se zvedla ze země a popadla červeno bílou mikinu kterou měla přehozenou přes židli.

Zavázala si ji okolo pasu a nasadila si aktovku na záda.

Už chytala za kliku a tak jsem také vstal. Mám furt stejné oblečení jako včerejší den.

"Tak tě aspoň doprovodím do školy. Potom můžu jít na hřiště a můžeme se tam později sejít." Navrhnul jsem protože ani mě by nebylo příjemné zde celou dobu být sám čekat jak se vrátí.

"Jak se ti chce..." Nechala větu nedokončenou a pokynula hlavou ať jdu.

Šli jsme pomalu. Měli jsme za prvé dost času a za druhé dávala ohled na mou nohu.

I tak jsme byli u školy celkem rychle. Jakmile zašla dovnitř s nadějí jsem se rozhlédl kolem sebe. Bylo zde hodně dětí spěchajících do školy ale Ericka jsem mezi nimi nepoznal.

Vydal jsem se tedy směr hřiště.

Když jsem byl v půli cesty na hřiště tak jsem si to rozmyslel. Mám přeci ještě hodně času. Na hřiště můžu jít až potom.

Pomalu jsem se tedy opět otočil a vydal se na jinou stranu někam od hřiště.

Přesně jsem věděl co je touhle cestou ale nutil jsem se si nalhávat že se jdu jen tak projít a že nemám nikam namířeno.

Samozřejmě jsem ho po chvíli uviděl. Měl na zádech aktovku a i když šel do školy pozdě nikam nespěchal. Právě naopak. Chodil ještě pomaleji než já.

Zastavil jsem se a spolu se mnou i můj dech.

Tak dlouho jsem ho neviděl a jsem si zcela vědom že on mě rozhodně vidět nechce.

Nedíval se na mě. Díval se do země.

Nesledoval ani kam jde. Na hlavě měl kapuci od šedé mikiny co měl na sobě. Měl ji zapnutou až nadoraz a ruky měl v kapsách.

Nešlo mu ani do obličeje vidět ale přesto jsem věděl že to je on.

Neuvědomil jsem si ani že mu stojím v cestě dokud se předemnou nezastavil a nepodíval se na mě.

V tu dobu jsem dýchat přestal doopravdy.

Měl jsem chuť brečet, smát se a křičet.

Chtěl jsem utéct ale také jsem chtěl zůstat a objat ho.

Podíval se mi do tváře se zamračeným výrazem. Byl očividně rozrušen z toho že mu stojím v cestě.

Jakmile však uviděl můj obličej zamračený výraz přešel. To co bylo po něm nepřipomínalo ani jednu emoci ale přitom všechny.

Byl zmatený, smutný, naštvaný a také přemýšlel jestli se mu to jen nezdá.

Neměl na obličeji jedinou vrásku která by připomínala jakpukoliv emoci a přesto jsem přesně věděl jak se cítí.

Nebyl to však dobrý pocit.

Zaplavila mě nenávist k sobě. Amanda měla pravdu. Tímhle Erickovi ublížím ještě víc.

Nic se ale nedělo.

Stali jsme proti sobě a dívali si navzájem do očí.

Byl nádherný. Zničený s kruhy pod očima, suchými rty a hroznou kůži posetou akné. Šlo vidět že se o sebe dlouho nestaral ale i tak byl nádherný.

Chtěl jsem to tak moc říct nahlas ale věděl jsem že to nebyl dobrý nápad.

"Jsi nádherný." Řekl on.

Zněl smutně a unaveně ale nejvíc tam šla slyšet jen láska.

Stále mě miluje?

Po tom co jsem mu prý provedl?

Z ničeho nic se rozbrečel a objal mě tak pevně že jsem se málem neudržel na nohou.

"Proč jsi mi to udělal" začal naříkat a opakoval to stále dokola.

Jediné na co jsem se zmohl bylo opakovat stále dokola "promiň" a "omlouvám se."

Taky jsem se rozbrečel.

Objímal mě čimdal pevněji až jsme se oba svezli má zem na kolena a pokračovali v breku.

Vypadali jsme děsně přecitlivěle a jestli by to bylo ve filmu rozhodně by to nebyl romantický okamžik v dešti na konci toho filmu zakončený polibkem.

Vypadá to spíše hystericky a abych pravdu řekl tak Erickovi teče z toho breku sopel a kdybych na tom nebyl stejně tak už bych se odtáhl.

Navíc oba klečíme v dost nepřirozených polohách tak aby jsme se stále objímali a on má na zádech aktovku.

A také neprší.

Zataženo ale je.

A jsme na ulici a není kolem nás vše stišené aby to vypadalo romanticky.

Naopak kolem nás jezdí auta a semtam projde člověk. A naše vzlyky jdou doopravdy slyšet a mám pocit že si nás nějaká holka i natočila.

"Odpusť mi to" řekl jsem naposledy a pak už jsme vzlykat přestali.

Jen jsme se objímali a klečeli na zemi.