Reino del Tiempo

Kapitola 23.

Mladý král nepatrně nadskočil pokaždé, když dřevěná kola kočáru najela na kameny. Nedokázaly jej ale vytrhnout z chmurných myšlenek, bolestivého bušení srdce a slz, které jako by se odmítaly dostat až k jeho očím a tím jej neskutečně trápily. Pozoroval krajinu za oknem, a přestože opouštěl nepřátelské území, přestože tím dnem skončila Utrechtským mírem Válka o španělské dědictví, cítil se naprosto příšerně. A s každým dalším kilometrem se jeho zoufalství prohlubovalo a prohlubovalo, až dokud nespatřil majestátní zámek, neprojel branami a jako velká voda se nevřítil do komnaty, v níž odpočíval Felician.

Z toho výjevu se mu sevřelo srdce. Mladík ležel na posteli, daleko drobnější než dřív. Na sobě měl bělostnou košili, zpod níž vykukovaly ruce a nohy poseté rudými hnisavými boláky, a na jeho tváři dlel útrpný výraz, který s ním sdílela i Luisa sedící u postele. Oba páry očí se však přesunuly na něj, ticho, které na moment zavládlo, Danteho sráželo na kolena. A pak se dveře otevřely znovu.

„Lorde Dante, sem nesmíte! Milosti, omlouvám se, že jsem jej sem pustil," uklonil se muž, a Dante vykulil oči, stejně jako Felician. Všechno bylo jako dřív, všechno bylo tak, jak si brunet přál! Jenže zároveň tak zatraceně špatně...

„Nech-te ho tu, prosím. Lui-so, můžete nás ne... nechat o samotě?" vydechl s těžkostmi král, a stráž i dívka beze slov splnili jeho příkaz. Dante se však stále nedokázal pohnout, dlouhé chvíle tam jen stál a díval na ležící stvoření, skřítka, který mu za tu dobu tolik přirostl k srdci. Přál by si plakat, přál by si ty emoce uvolnit, dusily jej a on se toužil sesypat a vložit do Felicianových dlaní, vždy to byl on, kdo ve všem věděl, co je správně. I nyní by mu pomohl, určitě, jenže už to nedokázal, neměl dost sil...

Konečně brunet odlepil nohy od země a pomalými kroky přešel k posteli, vedle níž padl na kolena a chytil jednu bledou dlaň do svých. Aniž by nad tím jakkoli víc přemýšlel, přitiskl si ji na horoucí tvář a trhaně se nadechl, nedokázal... nedokázal nic. Přišel si tak slabý.

„Vzal jsem si ji. Slí-bili jsme jí to. Je krá-lovna," řekl trhaně, a neznatelně se na Danteho usmál. Bylo poznat, jak moc ho všechno bolí a Dante si uvědomoval, jaké měl štěstí, že Feliciana našel v jedné z chvílí, kdy vnímal, nedokázal se však přimět ke slovům. Dál koukal do temně hnědých očích, v nichž se s každou další hláskou ztrácel, a i přes rudé známky nemoci sledoval, jak moc byl Felician krásný a dokonalý.

Tak proto ten pocit den předtím, proto to všechno, uvědomil si šokovaně. Je možné, že si ji Felician měl vzít? Historicky? Nepamatoval se, přestože to byla jedna z částí, kterou se měl učit na velkou zkoušku, cítil ale tu lehkost, leč potlačovanou zoufalstvím, a uvědomoval si, co bylo zřejmé – už se mohl vrátit domů.

Jenže on nechtěl!

„Co mi to děláš?" vydechl nakonec zoufale, a i Felician smutně vydechl.

„Ne... nemohl bys..." krátce se odmlčel, a prosebně se na Danteho zadíval. Jeho oči byly v ten moment veliké a plné upřímnosti, nedokázal si nasadit masku, kterou míval běžně, a Dante tak mohl ještě víc obdivovat jejich krásu a miliardy hvězd v nich dlící. Bože, nemohl odjet! Nemohl ho nechat umřít...

„Ke mně? Na chvíli," zaskuhral, což následovalo překvapené zamrkání bruneta. Oči se mu konečně začínaly zalívat slzami, a všechno se mu mazalo.

„Chtěl bych mít alespoň na chví-chvíli pocit, že jsem měl někoho... někoho, komu na mě záleželo," zaprosil. Hlas se mu lámal, vždy byl tak neskutečně smutnou, bolavou duší a brunet si to uvědomoval. Už zpočátku měl za jeho maskou rozluštit emoce, za chladným chováním nezájem ostatních a netečnou minulost, on to ale nedokázal a teď jej to mrzelo. Nedovedl si představit, že by Felician teď měl být sám, srdce se mu svíralo, když vstával a lehal si k drobnému těžce dýchajícímu tělíčku.