Osudová náhoda

1.

Vypadalo to jako vhodné místo, kde se dnes opít. Přinejmenším by ho tu nikdo nejspíš nehledal. Bar u Prašivého Lymise. Snad nejšpinavější putyka v celém Minaru, kde se scházely ty nejodpornější existence, které vesmír mohl nabídnout.

Pod maskou naprostého nezájmu se vydal k zadnímu stolu, kde se posadil a ujistil se, že si ho nikdo nevšímá. Většina z těch kolem by ho napadla, jako vzteklá zvířata, kdyby je na pouhou vteřinu napadlo kdo je.

Zabít velitele bezpečnosti, která jim kazí obchody, to by si nikdo z nich nenechal ujít. Alespoň poprvé za ty roky, co žije tenhle život poslušného hocha, by ochutnal, jaké to je, učinit vlastní rozhodnutí. Ale nemohl by si ho vychutnat, když by byl mrtvý.

„Dneska sám?" Sim se na lidskou ženu s lhostejným výrazem otráveně ušklíbl. Vlastně ani neměla tušení, že mluví s někým, kdo by tohle místo mohl srovnat se zemí. Ale to by byla zatracená škoda.

Dnes byl velitelem leda tak hovna a také přítelem na hovno. Kdyby nebyl hajzl, nevypařil se, hned jak Arimu oznámil, že se jeho rodiče blíží. Zbaběle utekl před setkání s vrchním velitelem. Jako by byl pořád vyděšený kluk.

Sáhl si do kapsy, vytáhl kartu s kredity a hodil ji na stůl. „Přines mi tu vyhlášenou břečku."

Shrábla kartu do dlaně a prohlédla si ji, aby se ujistila, že není falešná. Pak beze slova vyrazila pro pití.

Překvapivě rychle se vrátila a před ním přistála kýžená lahev. Žena mu nalila štědrou dávku do sklenice a odešla. Zašklebil se nad tou chutí, když se napil. Tekutina, která ho pomalu zabíjela, byla to nejodpornější, co na téhle planetě zatím ochutnal.

Sim se unaveně nadechl a doufal, že nebude trvat dlouho, než ho umrtví ten hnus, kterým se naléval. S rychlostí, jakou odpadli minule...

Nebude vnímat už moc dlouho.

Bohužel nevěděl, co sužovalo jeho zkaženou duši víc. Zda to, že se zbaběle vypařil, či holý fakt, že jak tu seděl, neměl nikoho, komu by zavolal a ulevil svému svědomí. Nikoho, koho by zajímalo, že existuje.

Jeho pozornost zaujal rozruch zprava.

Okamžitě zpozorněl a hned se uvolnil, když se objevili jen dva cizinci, kteří v řetězech táhli drobnou lidskou ženu. Na první pohled to byla nave, která byla prodána, a kterou přemisťovali k novému majiteli.

Žena s vlasy černými jako zdejší noční obloha, která nápadně kulhala, se odtáhla od mnohem většího a silnějsího strážce. Se zasyčením se na něj zamračila v urážlivém způsobu. Sim se nad tím zvláštně vzdorným gestem pousmál.

S tou odvahou, je to vůbec člověk?

Zhluboka se napil, než se na ni znovu podíval. Na minutu ho napadlo, že už má halucinace, protože v duchu před sebou neuviděl tu ženu, ale dítě, kterým býval on. Ať byl dnes čímkoliv, dřív byl jeho život stejně bezcenný, jako její. Ari byl jediný, kdo znal celé tajemství minulosti, kterou úzkostlivě skrýval.

Potomek zrádce, ke kterému se magere připoutala dobrovolnou smlouvou. Popravili je oba a jeho v poutech odtáhli jako zločince, aby ho hodili ho do jedné z nejhorších věznic Esekoinu.

Nebyl dost dobrý pro to, aby ho vychovala jeho rodina. Kdyby se Ariho rodiče nerozhodli, že jejich syn potřebuje ochranu, zůstal by nejspíš v té pekelné díře až do dospělosti, pokud by se jí vůbec dožil. Vycvičili ho jako věrného hlídacího lymise. Jako zvíře, které pro ně nejspíš vždy byl.

Velitel chtěl jen ochránce. A to bylo to, co do něj vtloukali celý zbytek jeho dětství.

Jsi můj způsob, jak ho ochránit, bude z tebe jeho stín.