Osudová náhoda

5.

Začala Niina každodenní práce pro jejího majitele, starého Galda. Žila teď v gultské kolonii Minar. Pracovala ve špinavém baru, ale naštěstí jen jako obsluha. Rychle zjistila, že její jizva, která se jí táhla skoro po celé délce pravé nohy, je výhoda. Někteří hosté na ni chlípně hleděli, někteří se jí rovnou dotýkali, ale nikdo nepožadoval její služby.

Její nový majitel shledal, že za její tělo, mu nejspíš nikdo nezaplatí. Na to byla příliš poškozená. Noha ji bolela, když stála za pultem, myla sklenice a pohled upírala dolů na své ruce. Jednotvárná činnost ji ukolébala zpátky do nedávné minulosti. Do toho dne, kdy jejich transport dorazil do Minaru, kde je vyhnali z jejich klecí, umyly, označily a připravily pro nové majitele.

Dali jí čip do ruky, značku na zápěstí a vysvětlili jí, že pokud by utekla, každý by lehko zjistil, co je a potrestali by ji. Taky dostala implantáty do hlavy. To překládalo jazyk, kterým se tu mluvilo.

Měla vlastně celkem štěstí. Koupil ji gult dost starý na to, aby o ni neměl zájem a pro zákazníky, nebyla mimo osahávání, dost lákavá.

Sice měla štěstí, ale pomalu objevovala i spoustu špatných věcí na svém novém životě. Vypadalo to, že většina lidí tady jsou zločinci, otrokáři a nebo oboje dohromady.

Její práce byla jednoduchá, jen myla nádobí a občas zaskočila za některou z žen, roznášejících pití, ale stále ji cizí ruce osahávaly, kdykoli nebyla dostatečně rychlá na to, aby se jim vyhnula.

Ten den, kdy je prodali, jí možná sebrali svobodu, ale rozhodla se, že zlomit se nenechá. Ne, nemohla je zastavit od jejich pokusů, neměla žádnou kontrolu nad jejich činy. Jediné, co mohla dělat, bylo myslet sama na sebe. Odmítá jim nad sebou dávat moc.

Nikdy se nebude cítit tak slabá a bezmocná, aby se vzdala. Nikdy. Přesto, slova byla snadná. Žít podle nich, to bylo to, co bylo těžké.

Dnes to bylo těžší než jindy. Při každém zvuku sebou trhla. Při každém stínu nadskočila. Nenáviděla to. Ale přes všechnu své odhodlání a odvahu znala pravdu. Neexistovalo tu místo, kde by byla v bezpečí.

Ozvalo se skřípání židle o podlahu a to vytrhlo Niu z úvah. Vzhlédla. Gult na opačném konci pultu vypadal jako obr. Stále ji to děsilo. Mohl to být jeden z jejích potenciálních zákazníků.

„Chcete něco?"

Gult, který se jí zdál větší, než většina těch, co tu dosud viděla, si ji prohlížel od hlavy k patě. „Co jsi?"

Nenáviděla tu otázku, odpovídala na ni neustále, ale Galdo jí přikázal, aby byla k zákazníkům slušná. „Vaše obsluha."

Naklonil se k ní a očichal ji. „Voníš dobře."

Ustoupila a modlila se, aby se ji nesnažil chytit. „Nejsem na prodej. Vyberte si z nabídky."

„Chutnáš stejně dobře, jako voníš?"

To ji vyděsilo. Otočila se a pokusila se utéct, ale narazila do tvrdého těla.

„Moc se omlouvám."

Vzhlédla a zalapala po dechu. Jestli ten u baru byl děsivý, tak tenhle byl přímo ochromující. Viděla ho tu už několikrát. Většinou pil sám, dokud nebyl úplně na mol, jen párkrát tu s ním někdo byl, nejspíš jeho jediný přítel. Ne, že by chtěla poslouchat, ale pochopila, že tenhle je z těch dvou milejší.

„Neublížila sis? Jsi docela malý člověk." Byl o hodně vyšší než ona, měřil metr devadesát pět, možná přes dva metry. Byl obrovský a svalnatější, než si myslela, že může kdokoli být. Nejspíš ani necítil, že do něj narazila.

Na černé uniformě neměl žádné označení pozice, na které sloužil. Mile se ji zeptal, to bylo neočekávané. Většina by se nestarala.

Podívala se mu vzdorovitě do tváře. „Já nejsem malá, na člověka."

„Omlouvám se. Je to moje chyba. Já jsem moc velký." Oslnivě se usmál. „Jsi si jistá, že sis neublížila? Vím, že lidem se snadno udělají modřiny." Ta poznámka ji znepokojila, muselo to na ní být vidět, protože kůže v jeho tváři potemněla. „Ne, že bych ubližoval lidem, ale můj přítel vlastní lidskou ženu."

Znovu ji překvapil, ale povedlo se ji zachovat neutrální výraz. Ano, ženy tu byly kupovány, nebo prodávány, stejně jako domácí mazlíčci.

„Jsem v pořádku."

Otočil se od ní a našel si prázdný stůl v rohu. Usadil své velké tělo na židli.

Nia přemýšlela, co mohl sledovat tím, že se o ni zajímal, zatímco se vracela k předchozímu zákazníkovi. Ten ji znovu očichal a rozrušil, když se ji snažil chytit. Šla obsloužit další stůl, než se vrátila k panu Děsivému.

„Rozhodl jste se? Co si dáte k jídlu?"

„Nedám si jídlo, stačí mi další dávka obvyklé břečky."

„Hned to donesu."

Obrátila se k odchodu, když jí jemně chytil a přejel prsty po její ruce. Mírně se lekla a pak se k němu obrátila. Opatrně sledovala, stále si nebyla jistá, jestli je mimo nebezpečí.

„Promiň. Nechtěl jsem tě polekat. Můžu se na něco zeptat?"

Přikované jemností jeho doteku, ji chvíli trvalo, než si uvědomila jeho otázku. „Jistě."

Ještě jednou se na ní podíval pátravým pohledem, než ji pustil. „Můžeš mi říct své jméno?"

Podívala se mu do očí. Byly krásné. Světle modré, orámované hustými řasami. „Antoinetta, ale stačí Nia."

„Děkuju, Nio." Usmál se. „Jsi milá, taková malá a jemná."

Srdce jí vynechalo úder. Nikdo ji nikdy nenazval jemnou. Tlustou, neohrabanou, nebo příliš velkou, to ano, ale nikdy jemnou.

Jeden zákazník mávnutím upoutal její pozornost, čímž přerušil onen podivný moment.

„Musím jít." Dolévala pití a obsluhovala další stoly. Ale její pohled se stále vracel k němu. Zatímco pil, koukal do svého tabletu, jen občas zvedl hlavu, i přes jejich vzdálenost cítila zvláštní teplo jeho pohledu. Když dopil, přistoupila k němu. „Dáte si ještě něco?"

„Ne, díky. Musím jít." V očích se mu mihl stín smutku.

Nia vzhlédla, byl opravdu vysoký. Obešel ji a zmizel.

Znovu s ní nemluvil, i když ho viděla ještě několikrát. Ona o něm přemýšlela při práci. Den za dnem, zatímco muži obou ras na ni pokřikovali, snažili se jí dotknout.

Často na ni hladově hleděli. Jen sklopila hlavu a pracovala dál. Nechtěla dát Galdovi důvod k tomu, aby ji prodal. Věděla, že je pomalá. Vlastně nechápala, proč si ji ještě nechával.

Žádný mír netrvá věčně.

Mrazivý strach naplnil Niu, když toho večera pracovala, jako obvykle. Nechtěla se otočit, ale stejně to udělala a pak si přála, aby poslechla sama sebe.

Ledové oči se na ni dívaly z nelidské tváře, která postrádala veškerý soucit. Děsivý úsměv zkřivil rty a dával jí najevo, že si užívá myšlenku na to, co všechno s ní udělá.

Střelila pohledem po Galdovi, který jen trhl rameny, než uhnul pohledem.

Udělala krok a pak ztuhla, když narazila do překážky. Otočily ji hrubé ruce a zírala do ledových očí v druhém vydání. Krutě se zasmál a sevřel její ruku do své velké tlapy.

Táhl ji do zadní části baru, kde ji strčil do malé místnosti, pak zabouchl dveře a hodil ji na zem. Celé tělo se jí chvělo, když se ohlédla a viděla, jak se na ni dívají.

Zaječela, když se jí znovu dotknul. Mlaskl jazykem a zavrtěl hlavou. „Všem to je jedno."

Ta slova jí zněla v uších. Její dech se prohloubil a zrychlil. Zatím ještě není ochotná se vzdát...

Po malé temné epizodě, kdy mě zas jednou semlela deprese, se jede dál. Sim si prostě zaslouží svůj vlastní osud. Zatím to ještě nejsem ochotná vzdát...  ;)