Začalo jaro, krásný čas,
příroda probouzí své síly,
čmelák z úkrytu vylétá zas,
i hledá, kde uplatnil by svou píli.
Květy se rozvily, voní v dál,
přitahují k sobě pozornost,
není zde žádný jenž by znal,
čiší z něj holá zmatenost.
Bloudí v zahradách, loukách, lesích,
rostlin je mnoho, tisíce,
hledá, však žádná z nich
nemá co chtěl by nejvíce.
Marně touží po souznění,
hledá k sobě vhodný květ,
vše co chce je pochopení,
prohledal by celý svět.
Náhle jeho let se zmírní,
je v malebné zahrádce,
jeden z květů sladce voní,
poblouznil jej jen krátce.
Jak nyní čmelák zjistil,
nemohl by s tímto žít,
pro jiného on se zrodil,
o tom může zatím snít.
Rozmrzele letí dále,
ztrácí všechny naděje,
nedoufá, když znenadále,
štěstí se naň usměje.
V ten okamžik svět se mění,
nic nebude jako dřív,
realita předčí snění,
on musí ji zcela mít.
Tam za oknem, v pokoji,
nádherná je květina,
jen ta vášeň ukojí,
ostatním se vymyká.
Nehýří všemi barvami,
je pouze jasně bílá,
zasypal by ji notami,
píseň je však tichá.
Celé dny jen tiše sedí,
on bojí se promluvit,
ona o něm vůbec neví,
ledy nelze prolomit.
Čmelák stále tiše sedí,
chtěl by býti lásce blíž,
jen do dáli ona hledí,
neví co se děje níž.
Čmelák zlehka oddychuje,
nemohl se poučit,
nohu k oknu natahuje,
tak nechal se umučit.
Svým posledním pohledem,
v tu krátkou chvíli,
otáčí se za květem,
sbírá poslední síly.
Vydá pouze slabou hlásku,
svou jedinou emoci,
vyznává v ní květu lásku,
již mu není pomoci.
