Na pokraji všeho

37. Speciální kapitola - Cora

Nikdy mi nepřipadalo, že být na spektru je superschopnost, ale ani prokletí. Musela jsem si však všimnout toho, že "entýčka" si na tuto dvojakost potrpí; je to buď, anebo. Všechno, nebo nic. Důstojnost, úcta a respekt, nebo kradmé lítostivé pohledy, zacházení nepřiměřené mému věku a obecně zvláštní chování kvůli předsudkům.
Byla jsem jediná, kdo zaznamenal, že po přiznání mé jinakosti se všemi oblíbená Jules přidala na temnou stranu. Nebojte se, na nějakou závažnější, více inkriminující formu diskriminace byla pořád moc... Dcera sociologů. Ale zdálo se býti zřejmé, že přímé konverzaci se mnou se vyhýbala. Nemyslím si, že to bylo špatnými úmysly, nýbrž nevědomostí, zda se odhalením, že mám autismus, vylučuje možnost naší pokojné konverzace bez větších potíží. Vypadalo to, že je dostatečně inteligentní, aby měla vynikající známky, skvěle psala a aktivně se podílela na rozvoji své kariéry, ale i přesto nebyla schopná překročit hranici privilegií a vidět, že od naší produktivní konverzace o averzi k jehlám se nic nezměnilo. Trochu mě to po Joelově barvité, očividně citově zabarvené deskripci mrzelo; když jsem reagovala na to, co řekla, odpověděla mi, avšak s očima sklopenýma a úšklebkem definitivního zmatení. Mé zklamání bylo však vystřídáno obejvem, že Jasper a Anne jsou oba milí, uzavření a značně divní, tudíž mají ještě větší problém zapojit se do konverzace mě, Joela, mého bratránka a Jules. Jasper se mi zdál jako loutka své přítelkyně, jako kus keramické hlíny, který si tvaruje svou panovačností a odhodláním k předobrazu svému. Nešlo mi na rozum, proč se ti dva dali dohromady; Jasper se sice jevil submisivní, prostý a stydlivý, zatímco Jules dominantní, bystrá a sebevědomá, takže ano, opaky se pravděpodobně přitahují. Neušlo mi však, že není schopen naplnit její perfekcionistická očekávání a racionálně mi ucházelo, co tu dělá, když všeobecně pouze trpí. Možná byl trofej, dalším úspěchem excelentní, odlišným pohlavím idealizované a pro mě nijak jedinečné dívky, přemítala jsem. Třeba Jules netuší, co od něj chce, a tak zatím plní reprezentativní funkci, dokud neobjeví svou vlastní identitu a, no... Koule.
Anne byla skrz na skrz milý člověk, to se dalo poznat na první pohled. Život ve stínu Jules musel být únavný, ale napadlo mě, že možná s jejich vztahem nechce nic dělat, protože zkrátka necítí takovou potřebu exprese a otevřenosti jako Jules. Se svým černým mikádem, decentním make-upem, charakteristickým šálem a rutinním mícháním ledové kávy se mi zamlouvala nejvíce. A to, že znala Ladyhawke, mě potěšilo jako nic jiného; konečně někdo, kdo není zazobaný v sobě. Zamlouvala se mi více, než jsem byla ochotná si přiznat... Nikdo, dokonce ani Bruno, neměl tušení, že jsem lesba, jelikož mi zkrátka nepřipadalo vhodné dávat lidem další příležitost mě odsuzovat a zkoumat. Být barevná, neurodivergentní a vůbec ne hetero se jevilo jako děsivá kombinace pro život, jež se přede mnou rozprostíral. Ale nemohla jsem zakrýt své potěšení z osobnosti Julesiné kamarádky, která byla ještě navíc velice krásná. Věděla jsem, že si i ona mě pátrávým pohledem prohlíží, avšak ne kvůli mému autismu: můj vzhled byl tou příčinou, jež přiváděla do rozpaků Joela, poutala pohledy a pozornost chlípníků na ulici a teď zaujala i Anne. Cítila jsem se potěšena, že mě shledává atraktivní, nebo jsem si to alespoň namlouvala: ona sama se se mnou přeci porovnávat nemohla, doufala jsem, protože její oduševnělé oči, jemné a laskavé rysy v kombinaci se specificky tvarovanými rty vypadaly dokonale. Její opovážlivý pohled a narážka na úžasnou autistickou zpěvačku s následnými rozpaky pro dvojznačnost onoho kousku textu mi dodávaly odvahu, abych ji požádala o telefonní číslo. Přála jsem si ji totiž poznat; jestliže Jules byla Slunce, Anne byla Luna. A já mám odjakživa radši noční svit.
***
Když jsme s Brunem a Jules osaměli, došlo mi, že se cítím bezradná a obávám se, jak by se konverzace mohla vyvíjet. Bratránkovi se známá jeho ex zamlouvala; jak by taky ne, když sdíleli určité charakterové podobnosti. Na první pohled se to nemuselo zdát, jelikož Jules se vyznačovala usedlostí, seriozitou a tím, co sociální sítě označují s povrchní hrdostí jako "Academia aesthetics", zatímco Bruno vyzařuje mnohem chaotičtější, pestřejší a srdečnější energii. Oba však přiznávali, že jsou rozhodní, impulzivní, docela otevření novým lidem, zážitkům a zkušenostem, takže ve výsledku tvoří perfektní společníky ke konverzaci na společensko-kulturních událostech - shrnuto a podtrženo Brunem, protože Jules přiznání vlastní sobeckosti vadilo. Jedině já jsem si byla vědoma, že v Julesiném chování je stopa falše, a můj příbuzný byl její zdánlivě přívětivou, inspirativní personou okouzlený natolik, že nebyl schopen změnu její interakce vůči mně zpozorovat.
"Co kdybychom se zatím trénovali v zkušebních otázkách?" navrhl Bruno dobromyslně. Ani mně, ani Jules se do toho moc nechtělo, ale obě jsme naše nenadšení úspěšně zamaskovaly, nasadily odzbrojující úsměvy a přitakaly, že se nám onen nápad zamlouvá.
"Tak fajn," popadl bratranec první kartičku, "jméno staroegyptské hroší bohyně plodnosti?"
"Tueret!" zavřískly jsme s Jules unisono. Bruno se pobaveně uchechtl. "No to se podívejme," poznamenal. "Tak tedy pokračujeme: název vědy, která studuje, observuje a zkoumá hmyz?"
"Etnomologie!" vykřikla jsem o půl vteřiny dříve než Jules, které se to očividně příčilo. "Vzpomněla jsem si později," pokusila se rozrušeně svou "chybu" ospravedlnit.
"Však je to v pořádku, zatím nejedeme na ostro," konstatoval Bruno znepokojeně a vrhl na mě prosebný pohled, který mě značně otrávil. Bylo zřejmé, že se mi snaží sdělit, abych upřednostnila společenskost před soutěživostí... Ale pravdou bylo, že kdyby byla lepší Jules, nikdo by nic nenamítal, ba by se jí dostalo uznání a úcty.
Tohle trpět nebudu, rozhodla jsem se. "Omlouvám se, ale téže si odskočím," zvedla jsem se rozohněně. Jules okamžitě rozrušeně vyskočila: "Teď tam šli Joel a Anne!" namítla chabě a mírně rozhněvaně. Kazím jí její promyšlený mistrovský plán, došlo mi. To mě nahněvalo ještě více. "Budeš mě tu snad držet?" otázala jsem se drze, a aby toho nebylo málo, rýpla jsem si: "A kde myslíš, že je tvůj přítel?"
Pak jsem za jejího bodavého a Brunova zničeného pohledu odešla. Kašlu na ně, pouze Anne není sobecký, charakterově primitivní pozér, pomyslela jsem si.