DAMn. |STARKER|

Šest minut do úplného zbláznění

,,Rád?" řekl pomalu a dost nahlas. U toho se otočil a s překvapenou grimasou vykročil mým směrem. Ustoupil jsem a zrudl. Větší ptákovinu jsem vymyslet nemohl.

,,A co na mě máš tak rád?" znovu zaujal ten svůj nadřazený postoj a ležérně si zastrčil ruce do kapes.

Jak rychle jsem ho dokázal vyléčit.

Nechtěl to jen tak přijmout, vychutnával si mě. Jen jsem mu chtěl zvednout náladu a zvrhlo se to opět v něco divného.

,,No.." zamyslel jsem se a dával si na čas. Anthony čekal, byl zvědavý.

,,Jste chytrý, pomáháte lidem.. Jste i milý pokud to jako vždy nezabijete tím svým obřím egem-" tam jsem se zastavil. Až moc upřímnosti.

,,Ach tak," pokýval hlavou a pod vousy se usmál.

,,A to ti stačí.." zamumlal si pro sebe a pokračoval zpět do ložnice.

Byl jsem na sebe celkem hrdý, že se mi z toho podařilo nějak vybruslit. Moje ruce začaly pracovat sami od sebe, potřeboval jsem rozptýlení. Ještě jednu noc tu vydržím a pak se zdekuji.

Moje maličkost se brzo začala nudit. Vše jsem měl hotové a v apartmánu bylo takové ticho, že jsem radši jen nehnutě seděl. Aspoň výhled z okna nebyl nudný. Pohled na celé město bylo něco, co jsem z pohodlí gauče neznal. Z celé této mohutné stavby na člověka dolehla tíha. Představa, jakou zodpovědnost Anthony musí mít, je děsivá. Tolik peněz, dobré postavení a image, která se dala v dnešním světě jednoduše pošpinit.

Takhle ho nikdo nesmí vidět.

,,Tohle ti nejspíš sedne líp," vytrhl mě z myšlenek hlas za mnou. Až jsem úlekem nadskočil, neslyšel jsem nikoho přicházet. Přišel jak duch. Vedle mě se hned na to objevila kupička oblečení.

Otočil jsem se za Anthonym, který se chystal dosednou kousek vedle mě.

,,Ale jestli ti je pohodlnější tohle.." sjel mě pohledem posměšně a u toho se opřel. Ano pravda, byl jsem v tom jak v pytli, vše mi od něj bylo velké. Vzal jsem to, co mi do ruky při úklidu přišlo.

,,Jo, pardon za to. Nechtěl jsem tu pobíhat v obleku," hekl jsem a popadl oblečení. Mávl nad tím rukou a přivřel unaveně oči.

,,Líbí se ti výhled?" zastavil mě podivně smutnou otázkou. Zmateně jsem otočil pohled zpět na město.

,,Málo kdo takový má," přikývl jsem a sevřel pevněji oblečení v ruce.

,,Přestaňte se litovat, takhle se nikam neposunete-" znova ze mě vypadlo něco, co nemělo. Hned jak mě konfrontoval jeho překvapený výraz, moje nohy mě zvedly a rychle se rozešly do prádelny. Moje prořízlá huba se hold nemohla udržet. Promnul jsem si zkroušeně obličej a položil obleční na jednu z praček. Kolik mi vůbec bylo, abych dával rady takhle dospělému chlapovi? Kolik Anthonymu vůbec bylo? Čtyřicet? Čtyřicet pět? Bylo to celý k smíchu. Převlékl jsem se a vydal se sklopenýma ušima zpět.

Jakmile jsem vkročil do teritoria obýváku, hledal jsem ho a jeho nasupený výraz. Místo toho však stál zády opřený o linku a s hrnkem u úst přemýšlel. Vypadalo, že je do svého světa vtažený natolik, že ani můj příchod nepostřehl. Narovnal jsem si na sobě jeho triko a rozhodl se s omluvou přijít sám.

,,Bylo to ode mě-"

,,Ne." střelil ke mě pohledem a já zmateně nakrčil obočí.

,,Neomlouvej se za to," dodal vážně a až nepříjemně mě probodl pohledem. Měl jsem neutuchající pocit, že přijde nějaké "ale".

Položil hrnek a došel ke kuchyňskému ostrůvku, který nás odděloval. O lesklý mramor se zapřel rukama a prohlídl si mě. Pak se ozvalo tiché uchechtnutí.

,,Ty mi chceš vážně pomoc, že?" zvedl ke mě pobavený pohled a já upřímně přikývl. Moc směsné mi to však nepřišlo.

,,Dobře," promnul si vousy na bradě a hned pokračoval: ,,Dám ti měsíc. Najdi mi jediný důvod, abych to tu nezabalil. Jeden "dobrý" důvod, proč se druhý den probudit."

Řekl to zcela vážně. Lehká nadsázka tam byla, ale asi jen kvůli tomu, že byl pesimista a podceňoval mě. Zprvu jsem se téhle nabídky lekl. Normální člověk by z toho vycouval. Nikdo by si nechtěl vzít na triko něčí život. Zvlášť, když se jednalo o něco tak triviálního a neurčitého.
Ale podceňování jsem z celého srdce nesnášel. A pokud mu to o měsíc prodlouží život, tak proč ne? Určitě si to do té doby rozmyslí, ať se mi to povede či ne.

,,Beru," odpověděl jsem rázně a natáhl k němu ruku.

,,Nevíš do čeho jdeš.." odfrkl si a moji ruku stiskl.

,,Co na oplátku, když se mi to povede?" stiskl jsem silněji.

,,Mladej si věří," asi ho moje seběvědomí tolik překvapilo, že se až musel zasmát.

,,Po studiích tě zaměstnám, už žádná stáž," navrhl tajemně a já se zamyslel. Ale jen na oko, uvnitř mé hlavy jsem tancoval. Takovou příležitost už nedostanu.

,,Platí," pustil jsem jeho ruku a měl hned větší motivaci.

,,Zítra po škole přijď," pronesl a byl na odchodu. Přitom ze sebe strhl triko, které pohodil na podlahu. Sledoval jsem jeho holá záda, která při každém menším pohybu napla pevné svalstvo. Chvilku mi trvalo, než jsem si připustil, že ho očumuji. Moje oči se dokázaly odtrhnout teprv až ve chvíli, kdy zahl za roh.

No bravo, čerstvých osmnáct za námi a já už olizuji pohledem polonahé nemyté boháče.

No řekněte, není to skvělý začátek?