Lonely

29. Část

Potom jsem se několik týdnů snažila jíst, alespoň polovinu z jídel, které mi přinesli. Občas jsem to nezvládla a vyzvracela ho, ale už to bylo lepší. Všichni mě chválili, ale já na sebe byla naštvaná. Musela jsem si nadávat pokaždé, když jsem si dala jen sousto do pusy. To pomyšlení, že každým soustem znovu tloustnu, mě ubíjelo. Ale chtěla jsem domů a jinak to nešlo.

Zakazovali mi kouřit z toho důvodů, že bych spalovala více kalorií. Nemohla jsem chodit ani na záchod, ze stejného důvodů. Takže jsem měla jen takový malý záchodek v rohu pokoje a musela jsem vždy zavolat sestru, když jsem ho chtěla použít. Musela mě hlídat, aby se ujistila, že nezvracím, nebo nepoužívám nějaké projímadlo.

Připadala jsem si špinavá a toužila po tom, se konečně pořádně osprchovat. Jednou za tři dny, mě sestra trochu omývala mokrým hadrem a jednou za týden, mi umývala vlasy. Nesměla jsem dělat nic. Nesměla jsem mít nic, odkud bych měla přístup k internetu, mohla jsem si jedině číst a nebo jíst.. Jednou za pár dní za mnou chodil někdo z rodiny, ale nikoho jiného ke mně nepustili.

Bylo mi smutno. Připadala jsem si znovu hrozně osamělá a často, jsem se hodiny utápěla v slzách. Bohužel, jsem si za to mohla sama, že jsem tady. Občas za mnou chodil psychiatr, aby viděl, jak se zlepšuje můj stav, ale odmítala jsem se s ním bavit. Uráželo mě to. Nebyla jsem přeci žádný cvok. Nebo ano?

Když jsem přibrala na 37 kg. Už jsem nebyla tolik omezená. Mohla jsem chodit na normální záchod (samozřejmě s dohledem), mohla jsem se po pár dnech osprchovat a už jsem nemusela být nadále na samotce. Přesunuli mě na pokoj k nějaké holce, vypadala, že je přibližně v mém věku.

Hned, co mě spatřila se prudce posadila a představila se, bylo vidět , že jí už chyběla nějaká společnost. ,,Ahoj, já se jmenuju Lilly, " usmála se.

,,Amanda," kývla jsem a prohlížela si pokoj. Od pokoje, ve kterém jsem pobývala předtím, se moc nelišil. Byl přibližně stejně velký, bylo v něm jedno okno a zdi měly obvykle bílou barvu s rozdílem, že na nich bylo pár obrazů.

,,Jak jsi tu dlouho?" Zeptala se.
,,Nevím přesně, nemám moc přehled o čase. Pár měsíců," povzdechla jsem si.

,,Já týden. Jsi tu poprvé?" Ptala se dál a u toho popíjela čaj.

,,Jsem.. Strašně se mi stýská po domově," povzdechla jsem si a zavrtěla se na posteli.

,,To chápu. Já tu jsem už po několikáté. Vždycky, když už se blížím k mé vysněné váze, tak mě šoupnou sem a musím začínat od znova. Oni si myslí, že když začneš jíst, jsi vyléčená, ale nejsi. Nikdy už nebudeš jako dřív. Můžeš předstírat, že uvnitř Tebe, už není ta touha, přestat jíst. Ale ona tam bude pořád. Můžeš to ignorovat, ale je tak snadné, do toho znovu spadnout," zakroutila očima.

Po chvíli se ozvalo zaťukání na dveře. Když se otevřely a já v nich spatřila Alexe, srdce se mi rozbušilo radostí.

,,Alexi!" Vykřikla jsem nadšeně a usmála se na něj. Úsměv mi neopětoval a s prázdným výrazem zamířil ke mně.

,,Jak se cítíš?" Svraštil starostlivě obočí a sedl si na stoličku vedle mé postele.

,,Teď už skvěle, když jsi tu. Divím se, že Tě pustili," nemohla jsem jinak, než se usmívat.

,,Konečně. Zkoušel jsem se k Tobě dostat každý den," Povzdechl jsi.

,,Jsi na mě naštvaný?" Místo toho, abych mu řekla, jak moc mi chyběl, jsem se zeptala na tuhle otázku. Potřebovala jsem to vědět. Odvrátila jsem pohled, abych neviděla jeho výraz a čekala na odpověď. Seděl vedle mě mlčky. Nevěděla jsem, jestli nechce odpovědět, nebo svou odpověď jen zvažuje.

,,Jsi na mě naštvaný?" Zeptala jsem se znovu, ale tentokrát více nahlas. Podívala jsem se na něj s lehkým zamračením.

,,Samozřejmě, že jsem," odsekl. Vyskočil a začala přecházet po pokoji.

,,Víš, nechápu to. Teď mi přijde, jako bych Tě už vůbec neznal. Jako bys byla úplně jiný člověk. Myslel jsem si, že si říkáme všechno a ty to přede mnou celou dobu zatajuješ," řekl a na chvíli se odmlčel.

,,Řekla bys mi to vůbec někdy? Co sis jako myslela? Nedošlo ti, že se takhle zabiješ?" Ptal se rozhořčeně a mě začaly slzy stékat po tvářích. Otočila jsem se hlavou ke zdi, aby si toho nevšiml.

,,Myslel jsem si, že seš chytrá. Ale tohle bylo šíleně hloupý. Promiň, asi bych měl jít, nechci říct nic, čeho bych později musel litovat," řekl a rychle odešel.

Hlasitě jsem se rozbrečela a nechala Lilly, aby mě utěšovala. Bude to s Alexem vůbec jako dřív? Nebo mi to bude vyčítat navždy? Zaplavil mě pocit prázdnoty a osamění.

Tak je tu 29. Část:) Líbila se?:O Budu mít radost z Votes a komentářů^^