Láska mezi hvězdami |LGBTQ+|

★8★

"A jakým způsobem mě potřebuješ?"

Kaido ztuhla, vidlička na půl cesty k jejím rtům, opět ji odložila zpět na talíř a zběžně si otřela rty. Doufala, že tohle byl pouze další žert, jako to její kamarádka mívala v povaze. "Promiň...?" Naklonila hlavu na stranu, žaludek stažený nervozitou - avšak tahle nervozita nebolela, ona... lechtala.

"Jak přesně mě potřebuješ," řekla Tomoko spíše věcně než jako otázku. Zamávala ve vzduchu obracečkou, její nohy se samy začaly pohybovat nesouc ji z jedné strany kuchyně na druhou a zpět. "Už to asi dál nedokážu, pokud se nedozvím odpověď. Potřebuješ mě jako... jako co? Jako podporu? Jako kamarádku? Nebo jako něco víc?" Zadívala se do těch očí, do kterých před měsíci upustila své srdce. "Jenom v tom chci mít jasno. Musím vědět, jestli to, co cítím, někam vede a nebo to mám vzdát."

Kaido strnule seděla. Byla zaražená, překvapená, ale zároveň i... zmatená.

Jakým způsobem Tomoko potřebuji?

Byla tu pro ni, když si procházela bolestmi zlomeného srdce. Její hvězda, když byla noc nejtemnější. Rozptýlila ji, pomohla jí, zlepšila jí náladu, vykouzlila úsměv na tváři. Zároveň jí nabídla rameno, o které se opřít, ruku, které se chytit, oči, ve kterých hledat záchranu. Darovala jí spoustu šťastných chvil, hromady smíchu a pohody.

A Kaido by lhala, kdyby tvrdila, že se postupem času na jejich setkání netěšila čím dál tím více. Občas dokonce dorazila dříve, aby zašla koupit zmrzlinu a čekala, až Tomoko dorazí. Sledovala její výraz, zatímco jí podávala kornout se slovy: "Je tahle tvoje oblíbená, že ano?" Cítila radost, když se rty její kamarádky roztáhly od sebe, odhalily její jasně zářící chrup a vypustila ze sebe: "Samozřejmě! Jak si to můžeš pamatovat?"

Protože k tobě nejspíš taky něco cítím...

Všechny ty hodiny strávené u herních automatů, na procházkách, při učení, v knihovně, na školních chodbách,... Žádnou z nich by za nic na světě nevyměnila. Listovala jimi jako stránkami knihy, než šla spát. Otevírala ony pestrobarevné desky hned po probuzení, aby si dodala důvodů, proč se těšit na nadcházející den. Občas, když neměla co dělat, do nich znovu lehce nakoukla a svět byl hned o něco prozářenější.

Stejně jako před pár chvílemi Tomoko, i ona nyní pocítila náhlý tah v jejím těle. Zvedla se ze židle a pomalu se rozešla k dívce v kuchařské zástěře.

Její kulaté tvářičky jako večerní červánky, oči plné obav, nejistoty, ale i vzrušení. Nadále svírala obracečku, bez hnutí tiše zírala, jak se krok za krokem blíží.

V jeden moment jakoby jí něco řeklo, ať se probere. Trhla sebou a ustoupila o kousek zpět. "Kai, já... Promiň, jenom jsem... Nějak mi to..."

Stačilo, aby se Kaido nadechla a Tomoko opět mlčela, stála jako zařezaná. Nižší z nich využila nastalého ticha jako šanci promluvit: "To je ta otázka, že? Jak to mezi námi vlastně je... Jsme kamarádky? Nebo přítelkyně? Ani jedno?" Udělala poslední krok, jejich těla od sebe příliš neoddělovalo. Naklonila se blíže, koutek úst se podvědomě vytáhl vzhůru. "Jsem si jistá, že kdybychom byly pouze kamarádky, nechtěla bych tak příšerně moc udělat tohle."

Bez zaváhání, avšak stále opatrně, se vyhoupla na špičky. Prsty položila na tvář s takovou opatrností, s jakou zachází lidé s porcelánem. Pohledy propletené jako tóny skladby, nemožno je od sebe odtrhnout, ztraceny ve světě, jenž není nikomu jinému znám. "A rozhodně toho nelituji," zašeptala naposledy, když si byla jistá, že dívka před ní neuhne.

Rty se lehce spojily k sobě a několik vteřin tak setrvaly. Následoval ještě jeden podobný, i když kratší střet a Kaido se opět odtáhla.

"Nechej tedy tuto otázku na mě... Čím chceš, abychom byly?"

Odpovědí jí bylo vypísknutí a další polibek.