Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola čtyřicátá sedmá

Melissa chvilku bez hnutí stála ve dveřích do kuchyně. Probrala ji až ta hrozná žízeň. Vytáhla z lednice lahev pomerančového džusu, nedočkavě ji otevřela a zhluboka se napila chladné tekutiny. Spokojeně přivřela oči a napila se znovu. Vypila polovinu lahve, než se žízeň stala z palčivé snesitelnou. Pak se zhluboka nadechla a nakrčila nos nad zápachem cigaret. Připadala si jak v nevětrané putice po náročné noci. Otevřela všechna okna a dopila zbytek džusu. Obývacím pokojem i kuchyní okamžitě proletěl závan chladného jarního ranního vzduchu a otřel se Melisse o ulepené a zpocené tělo. Necítila se příjemně, vyhodila lahev od džusu a šla zpátky do koupelny. I tady byl cítit cigaretový kouř. Sklonila se nad umyvadlem a přes obličej se jí dostal pramen vlasů. Upravila svoje mínění, kouř není cítit tady, kouřem je načichlá ona sama. Rychle ze sebe sházela oblečení a vstoupila do sprchy. Voda byla příjemná, smývala nejen kouř, ale i rozespalost a zastřené myšlenky. Ve sprše byla až do doby, kdy si uvědomila, že má hrozný hlad. Automaticky v kuchyni zapnula kávovar, z lednice vytáhla jogurt a bagetu a posadila se s jídlem a kávou u stolu. Byla jí sice zima, protože nezavřela okna, ale chladný vzduch děla Melisse dobře. Sotva se stihla napít kávy, když se tichým bytem ozvalo tlumené vyzvánění telefonu. Trochu nejistě se postavila a rozhlédla se. Kam jen mohla dát telefon? Šla po zvuku, ale nedokázala přesně rozeznat, odkud přichází. Jen tušila, že nebude v kuchyni. Než zvládla prohledat gauč, zvuk utichl. Prohledala předsíň, bez úspěchu. Když vešla do ložnice, telefon začal zvonit znovu. Tentokrát o něco hlasitěji. Prohrabala celou postel, zdálo se, že tam je zvonění slyšet silněji. Nebyl ani v posteli, ani v nočním stolku. Nakonec se podívala pod stolek, zvonění sílilo, ale pod stolkem nic. Konečně zahlédla svítící display pod postelí. Přesně uprostřed. Na chvilku zapřemýšlela nad tím, jestli se vůbec pod postel vejde, aby tam mohla vlézt. Naléhavé zvonění přístroje ji však nenechalo přemýšlet dlouho. Ten, kdo volal, měl dostatek trpělivosti, aby telefon nechal zvonit opravdu dlouho, proto mohl být hovor důležitý. Položila se na břicho na podlahu a začala se plazit pod postel.

Konečně telefon držela v ruce a mohla se podívat, kdo volá. Carol. Ještě napůl pod postelí hovor přijala.

„Haló?" ohlásila se zadýchaně.

„Melisso! No konečně! Jsi v pořádku?" chrlila ze sebe ustaraná Carol.

„Jo," odpověděla a snažila se popadnout dech. „Jau!"

„Co se stalo?" zareagovala Carol okamžitě.

„Jsem pod postelí, praštila jsem se."

„Kam? Do hlavy? Jak moc? Upadla jsi? Hlavně buď v klidu, ano? Já už jedu! Nehýbej se. A neusínej, jen se mnou mluv a...," drmolila Carol.

„Carol, klid," Melissa ji přerušila. „Nic mi není, nemohla jsem najít telefon, spadl mi a já ho nejspíš omylem kopla pod postel. Lezla jsem pro něj, teď lezu ven a hlavou jsem narazila do rámu. Nebyla to silná rána, nic mi není, jen jsem se trochu lekla. Tak se uklidni, ano?"

Bylo slyšet, jak si Carol oddechla.

„Dobře, zlato. Měla bys na sebe dávat větší pozor."

Melissa se konečně vysoukala z pod postele a na zemi se posadila.

„Od kdy jsi ta zodpovědnější z nás dvou ty?" zeptala se Melissa udiveně.

„Od doby, co jsi vyhořela," opáčila Carol suše.

„Dobře," souhlasila Melissa neochotně.

„Mel, jen jsem se chtěla zeptat, jak se cítíš. A jestli jsi v pořádku."

„Ano, jsem v pořádku. A cítím se fajn."

„Bereš léky, že jo?"

„Jasně," odpověděla, přestože ji maličko zahryzalo svědomí, když si uvědomila, že dneska na léky ani nepomyslela a určitě je neměla ani včera večer.