Uvězněna v mysli

2.

Trhnu sebou. Kolem mě je zase teplé světlo mého útulného pokoje. Z obýváku se ozývá televize. Mamka už musí být vzhůru. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji. Ještě před chvílí jsem byla někde úplně jinde, na místě, které ani neexistuje. Na místě, které je děsivější, než se může na první pohled zdát, ale teď už je vše v pořádku, tak, jak má být. Tuhle noční můru – nebo lucidní spánkovou paralýzu, bůh ví, co to bylo – kterou jsem právě prožila, si budu pamatovat navždy. Je to totiž něco nezapomenutelného. Něco, co má mysl nikdy nevypustí z hlavy a nenechá to jen tak být. Bude mě to asi ještě nějakou chvíli strašit.

Po dlouhém koukání se do prázdna a přemítání si děsivého zážitku, jsem nakonec vstala, nahodila úsměv a psychicky se připravovala na nový den. „Stejně je zvláštní, čeho všeho je naše mysl schopna", řekla jsem si pro sebe a vkročila jsem zpátky do každodenní reality.