III

Povídka první - Co se skrývá pod postelí?

Jediný záblesk světla za oknem, cvaknutí a potom úplná tma. Seděla jsem na posteli a téměř mačkala plyšovou hračku, co jsem držela v příliš pevném objetí. Zvenku bouchaly stařičké okenice, stromy vrzaly, jak je vítr nakláněl ke stranám, a v komíně fičela meluzína, která jenom podtrhovala děs celé situace.

Třeštila jsem oči do tmy, srdce mi bilo v hrudi tak rychle a mohutně, že se mohlo rozskočit. Po domě se ozývaly šouravé kroky a vrzání podlahy, jak se pod vahou těla, kterému kroky patřil, prohýbala. Schoulila jsem se do klubíčka, stále s umačkaným plyšákem v náručí - a přikryla se dekou s veselým povlečením. Kroky se neustále přibližovaly, a já si začala zpívat první píseň, která mi přišla na mysl. Rytmický popěvek, při kterém se mi lámal hlas hrůzou z toho, co přijde, mě ale nijak neuklidňoval. Naopak.

Kroky se musely dále přibližovat, ale přes svůj skřípavý zpěv jsem je neměla šanci slyšet. Ne dokud se neotevřely dveře. Přibližovaly se, ty kroky se čím dál více blížily ke mně, temná postava vztáhla ruku k dečce, která pro mě skýtala bezpečí a jediným, velice rychlým a obratným pohybem ruky jej strhla. Vykřikla jsem.

„No tak, klid... Klid dítě," snažila se mne babička uklidnit. Vzlykala jsem jí v náručí. Rukama jsem křečovitě svírala rukávy její bělavé noční košile, zatím co jsem se bála znovu otevřít oči. V krbu tiše praskalo dřevo, jak jej tančící plameny ohně hltaly, a bouře ustala. Zmizela stejně, jako se objevila - znenadání. Babička mě držela v pevném, vřelém objetí. Jemně mě hladila po vlasech a šeptala mi nejrůznější uklidňující slova, která se míjela účinkem.

Cítila jsem, že TO pořád je v pokoji. Přišlo to, jakmile zhasla světla, škráblo mě to svými drápy a nutilo dívat se do těch plamenných očí podlitých ztemnělou krví. Jakmile se objevila babička, skrylo se to do nejhustších zákoutí stínů, co nabízely rohy mého dětského pokojíčku, který ve dne hýřil barvami, hračkami a radostí. Ani moje hrací skříňka s tančící baletkou to nedokázala zahnat. A já věděla, že se to vrátí. Pozorovalo mě to z hlubin temnoty, co světlo nedokázalo vymýtit. Čekalo to na svou novou příležitost se mě zmocnit, dotýkat se mých vlasů, mých tváří... A nutit mne zírat do těch plamenných očí plných mého vlastního děsu.

TO na mne číhalo z pobledlé tmy a téměř neslyšně se vysmívalo mojí touze zapomenout na jeho existenci. Muselo cítit můj strach, stejně jako můj šíleně zrychlený tep. Pro TO to byl prostý důvod k radosti, ne-li k divokým oslavám. Tou dobou už se mě pomaličku zmocňoval nepřirozený strach z toho, že se TO může živit mou zakořeněnou hrůzou. Mým strachem, nervozitou, úzkostí. Zoufalou touhou po klidu, který mi TO vzalo.

„Uložím tě do postele." Ta slova mi zacinkala v uších stejně jako zvonek. Tíživá ozvěna organického alarmu v mojí hlavě křičela stejně, jako varovný signál nějakého poplašného zařízení. Uloží mě do postele... a odejde. Opustí mě, sama půjde s klidným svědomím spát. A já budu muset bojovat s přesvědčením TÉ hrůzné věci.

„Už neplač, zlatíčko. Mysli na něco hezkého, třeba na svou kočičku, ano? A teď už zavři ta svoje očka a otevři se krásným snům o těch nejzvláštnějších věcech, které si přeješ zažít." Políbila mě na čelo, věnovala mi jediný úsměv a opatrně se vykradla z mého pokoje. Jakmile za sebou s tichostí zavřela dveře, TO vylezlo ze stínů a obklopilo mě svou temnou září.

„Mališká, mališká..." začalo TO a natáhlo ke mně své dlouhé, černé neforemné ruce. Už při prvním doteku jsem se musela otřást. Chladu, jaký z těch podivných rukou sálal, se nikdy nemohl vyrovnat žádný z mrazů kterékoliv ze zim, co jsem zažila. Bylo to jako by mi najednou mrzly kosti, jakoby se vlákénka mých dětských svalů pomaličku nechávala obmotávat ledově studenými prsty, co je následně jediným škubnutím přetrhnou. Byla jsem naprosto bezmocná, už když mě TO lapilo do své ledové náruče.

Roky jsem se noc, co noc třásla děsem, že se TO vrátí. Celý ten strach se se mnou táhl až do dospělosti, ale nikdy plně nezmizel. Každý večer, každou noc jsem se mohla přistihnout, jak pevně svírám cíp polštáře a nejsem schopná zhasnout lampičku na nočním stolku. Všechny ty chvíle před spaním, ty večery a pozdní hodiny v noci byly stejné. Já byla stejná. Stejně jako ta malicherná situace, která mě tak silně ovládala. Vzpomínky na TO byly příliš živé a strach příliš reálný a bolestivý, než abych přestala svým blízkým nalhávat, že se pouze bojím tmy. Protože to byla lež. Já se tmy nebála. Bála jsem se toho, co je v ní. Toho, čemu dělá útočiště, co - nebo snad i koho - vlastně skrývá před zraky lidí, dokud si nevybere svou oběť. Ale já o tom věděla. Zažila jsem, čeho je ta věc, která ve tmě hledává útočiště, schopná. A proto jsem se před ní chránila.

Jednou ale přišla ta proklatá otázka. „Co se skrývá pod postelí?" Nechtěj to vědět, má milá. „TO." odpověděla jsem.