Destructive Storm [CZ] ✓

25. | Jako tělo bez duše

„Nemůže se už probudit?" postěžuje si mužský hlas.

„Já jsem ti říkal, že to nemáš dělat," reaguje druhý a já se snažím otevřít oči, aniž by mě udeřila šílená vlna bolesti do mé hlavy, která mě z nějakého neznámého důvodu bolela jako čert.

Pomalu otevřu oči a snažím se zorientovat v místnosti, ve které se nacházím. Vidím však jen bílý strop a nudně bílé zdi. I přes bolest se pokusím posadit, ale něčí mohutné ruce mě přišpendlí zpátky k lůžku, na kterém ležím. Vydechnu bolestí.

„Lež, Kathleen," nařídí mi jeden z hlasů a já zahlédnu Seana, jak se nade mnou starostlivě naklání. Poznám ho okamžitě díky jeho nebesky modrým očím a vlasům tmavě hnědým, zdánlivě připomínající ty mé. „Umím si představit, že máš hodně otázek."

„Jo," vyhrknu a opatrně se posadím. Zády se opřu o čelo postele a až teď spatřím druhou osobu, která se s námi nachází v místnosti. Všechno ve mně hrkne, když si uvědomím, že je to Aaron. Nejradši bych se dala na útěk, ale neočekávala jsem, že by byl úspěšný. „Ty," vydechnu namísto toho a obdařím Aarona naštvaným pohledem.

„Promiň, drahoušku," věnuje mi drobný úsměv, ale já ho neberu vážně. Je spíše škodolibý, než omluvný. Nechápu, jak s tímhle člověkem může Sean vydržet v jedné místnosti. Už dlouhou dobu jsem se s někým takhle sarkastickým a protivným nesetkala. Naposledy to byl samozřejmě Ryan, ale ten se od doby našeho setkání stihl rapidně změnit. Ryan.

„Kde je Ryan?" vyhrknu okamžitě. „Přísahám, jestli jste se ho jenom dotkli, tak-"

„Je v pořádku, Kathleen," ujistí mě Sean a já si všimnu, že ke mně natahuje svou levou ruku, ve které svírá skleničku naplněnou vychlazenou vodou. „Myslel jsem, že bys mohla mít žízeň," řekne se značnou nervozitou a já si od něj skleničku nedůvěřivě vezmu. „Aarone," osloví Sean osobu, která se opírá o zeď na úplném konci místnosti, „odsud to už zvládnu sám. Můžeš jít, jo?"

„Seš si jistej, Seane?" zeptá se nedůvěřivě a udělá k nám krok vpřed. „Víš přece, čeho je schopná, viď?"

„Cením si tvé starostlivosti," řekne Sean s úsměvem a lehce se otře rukou o Aaronovu, „ale v tomhle případě je naprosto zbytečná."

„Kdybys mě potřeboval," odmlčí se, „budu vedle."

Na to Sean už nic neřekne a jen slabě přikývne hlavou, což Aarona vyprovokuje k odchodu. Zabouchne za sebou dveře a já se mezitím stihnu rozhlédnout po místnosti, zda odsud není nějaké možná cesta kromě dveří. Spatřím okno, ale pochybuju, že se mi podaří Seana zpacifikovat tak, aniž by ze sebe vydal jakoukoli hlásku a tím nepřilákal Aaronovu pozornost.

„Proč jsem tady?" zeptám se a upřu pohled na Seana, který se tváří být až podezřele klidný.

„Říkal jsem, že od tebe potřebujeme pomoct," vydechne, aniž by na své tváři ukázal jakýkoli záblesk emocí a já svraštím obočí. Nelíbí se mi, kam tahle konverzace směřuje.

„Říkal jsi, že jste si všimli zázraku, kterého jsem se dopustila," řeknu obezřetně a nespouštím ze Seana pohled, aby nestihl udělat něco nečekaného. I když on byl z těch dvou ten lepší, neměla jsem nejmenší důvod mu věřit.

„Oliver," vydechl, „zachránila jsi mu život."

Tak o to tu šlo. Viděli mě, jak beru ten nebezpečný risk a zkouším nemožné. Nechápu, jak nás mohli takhle dlouhou dobu sledovat. Vypadalo totiž, že o mně vědí první poslední. Moje jméno, moje činy a moje akce. Bůhví co o mně ještě věděli. Mohli znát i mou minulost a můj životní příběh? Sledovali mě snad od začátku a z úplně nepodstatných důvodů, nebo k tomu měli nějaký jiný důvod? Potřebovali mě, proč?