AVENGERS Nepřítelem

1. kapitola: Zmizni z mého života!

,,No tak mami uklidni se!" křičela jsem na mámu a kryla jsem si obličej. Zase jí chytila ta hysterická nálada.
Moji rodiče byli psychopati. Už když jsem byla malá, neměla jsem to lehké. Každou volnou chvilku jsem utíkala ven a uhýbala letícím talířům.
Už dlouho jsem je nenáviděla. Něco jako mateřská láska tu nikdy nebyla. Když si tak matně vzpomínám, tak ve školce jsem zůstávala až do zavírací doby, protože na mě rodiče neměli čas.
Do mých čtyř let mě milovali, ale potom se něco změnilo a ani jsem nevěděla proč. Vlastně možná věděla.
Ze dne na den na mě byli hnusnější a hnusnější. Vůbec mi nevěnovali pozornost a ignorovali mé dobré známky. Zřejmě byl problém v mých zájmech.
Spíš jsem se zajímala o nadpřirozené síly, než o tu jejich politiku, hospodářství či ekologii. Naprosto jsem ubíhala mimo realitu a žila ve svém vymyšleném světě.

,,Jsi jen nevděčný spratek co mi věčně lže!" křičela na mě máma nepravdivými řečmi.
Bylo jí úplně jedno jak se cítím. Celkem bych to i snesla kdyby se nepřidal i táta.
,,Zkazila jsi nám náš idylický život!Nebýt tebe mohli jsme být zbohatlíci!!" přidával své kecy táta.
,,Ale..." nestihla jsem doříct ani větu a už jsem odolávala hordě sprostých slov. Měla jsem slzy na krajíčku.
Tohle ne... to už je i na mě moc!Uvažovala jsem jestli neuteču.
,,Ty nevděčnej spratku, drzá na matku nebudeš!" rozeřval se táta a hodil po mně vidličku, která mi prolétla těsně kolem hlavy a zabodla se do vchodových dveří.
,,Nechejte mě být," zašeptala jsem a slzy mi tekly po tvářích. Měla jsem na ně opravdový vztek.
Proč to vlastně dělají? To jim tak překážím? Tak proč jsem se vlastně narodila když jsem pro ně zbytečná?

Pak se ozvala konečná věta, která mě donutila k činu. Byla to mámina slova. Máma si vztekle pohodila vlasy dozadu a vyběhla z kuchyňky. Chtěla jsem hned utéct, ale nebyla žádná úniková cesta, protože mi zamkli dveře, aby se mě navždy zbavili.
Rozběhla se na mě a přirazila ke dveřím, zatímco se táta šíleně smál a ukazoval si na mě. Vyděšeně jsem hleděla své matce do očí a nechápala co se to vlastně děje. Najednou z pod zelené zástěry vytáhla dvaceticentimetrový kuchyňský nůž a přiložila mi ho ke krku.
,,Zmizni z mého života!" zařvala mi do ucha a vztekle přitom vyvalovala hnědé oči.
Najednou se ve mě zmohla obrovská vlna vzteku, která ze mě vyrazila jako vlna. Kopla jsem jí prudce do břicha a srazila ji na zem.
,,Když jsem chyba tak se musí spravit!" vykřikla jsem a moje moc se probudila. Kolem mě se omotala hustá černá mlha a z rukou mi vyšlehli modré plameny.
Má matka vyděšeně zakoktala, ale po chvíli se vzpamatovala a vrhla se na mě i s tátou, který před chvílí popadl paličku na maso.
Mou mysl zastíral oblak nenávisti a dlouho potlačovaných emocí, které naráz vybouchly jako potlačovaný vztek.
,,Vychovali jsme zrůdu!" vřeštěla matka hystericky a začla pobíhat kolem dokola. Ruce mi vzplanuli ještě víc. Přirazila jsem ji ke zdi a se slastí jsem se dívala jak se smaží
v plameni.
,,Zrůdy jste vy," zasyčela jsem vztekle, než se matčin šílený obličej nerozpadl i s tělem na popel. Zasmála jsem se zvonivým smíchem.
,,Zasloužíte si smrt za to všechno co jste mi provedli!" křičela jsem na tátu který mě sledoval vyděšeným pohledem. Najednou, ze mě všechen vztek vyprchal jako pára nad hrncem. Rozhořelo se po celém bytě. Plameny olizovaly záclony i nábytek. Moc zmizela a byla jsem zase ta patnáctiletá, smutkem zlomená holka. Nevzdala jsem to a pokusila jsem se otce zabít alespoň pěstmi. Jenže mě najednou někdo zezadu chytl za ruku a já jsem se vztekle otočila.
,,No tak děvče to bude dobrý," říkal mi muž v železném obleku robota o kterém jsem věděla, že je jeden z bezpečáků.
,,Vy nic nemůžete vědět!" vykřikla jsem a vyrvala jsem se mu ze sevření. Popadla jsem z chodby předem nachystanou kabelu s věcma.
Pak jsem proběhla kolem jedné agentky a jednoho chlapa. A konečně jsem utekla na svobodu. Tedy tam, kde jsem vždycky byla vítána: k babičce.