,,Nesnášim školu. Ještě dva měsíce a je klid. Konečně budou prázdniny." Řekl jsem Kibovi vedle sebe, který zase spal. ,,Ignorante." Zasyčel jsem na spícího kámoše. ,,Hej! Shikamaru? Máš nějaký plány na prázky?" Naklonil jsem se nakonec a poklepal Narovi na rameno. Ten se jen otočil ( s brýlema vypadal fakt vtipně) párkrát kousl do tužky a zamyslel se. ,,Říkali sme, že jedem stanovat, ne?" ,,No jo!" Řekl jsem a plácl se do čela. Najednou jsem uslyšel svoje jméno.
,,Uzumaki?!" ,,Ehm... ano?" ,,Kecáš, takže máš za 5, tim pádem se dostavíš ke zkouškám na konci prázdnin!" ,,Ale Iruko!" Zaprotestoval jsem nespokojeně a nechtěně srčil do Kiby, kterej a spadnul ze židle. Učitel se na něj podíval, počkal až svůj monolog zakončí poslední nadávkou, ve kterejch nás posílal ani nevim kam a prohodil. ,,A pan Inuzuka to samý, aspoň nebudeš sám!" Kiba stál a nevěděl co se stalo. Trvalo mu, něž si to uvědomil. Zazvonilo. Iruka vyšel s úsměvem na tváři ze třídy a Kiba za ním šermoval prostředníčkama. ,,Co máme teď?" Zeptal jsem se parťáka, který se po chvilce uklidnil a zase si lehl na lavici. ,,Netušim, ale určitě mě to nebaví." ,,Tebe nebaví nic." Konstatoval jsem suše. Zmuchlal jsem nějaký kus stránky v sešitě a hodil to po černovlasém spolužákovi. Otočil se, aby zjistil, od koho papír přiletěl. ,,Sai! Co máme teď?" Nervózně nahlédl do sešitu. ,,Máme tělák." ,,Dík kámo!" Řekl jsem a mrknul na něj. ,,Blondýno! Vstávej! Tělák!" Kopnul jsem Kibu ze židle. ,,Komu... řikáš blondýna! Koukni se na sebe! Vypadáš jak...!" Vztekal se a najednou se zarazil. Podival jsem se jeho směrem a stála tam Ino. Kibova láska snad už od školky. Poplácal jsem ho po rameni a vyšel ze třídy.
A kdo vlastně jsem? Jmenuju se Uzumaki Naruto. Je mi 17, chodim na střední. Teda ne, že by mi to nějak šlo. Peďák jsem si vybral jenom kvůli tomu, že jsem byl a pořád jsem problémový dítě. Jestli to dodělám, budu moct učit děti, jako já. Teda... jestli to dodělám.
Protáhl jsem se davem lidí z obchodky. ,,Čau Naruto!" ,,Hinato! Zdravim!" Pozdravil jsem svojí nejlepší kamarádku. Občas si říkám, že sme si prohodili školy. Já jí doučoval matiku a jazyky a ona mě vysvětlovala, že když budu děti strašit historkama o Devíti osasým liščím démonovi, že opravdu neusnou. No a? Mám rád lišky. A ona to věděla. ,,Koukej!" Řekla a ukázala si na vlasy. ,,Kecáš! Ty jí pořád máš?" Ve vlasech se jí leskla sponka s liškou. Ona měla jednu a já druhou. Nosil jsem jí na zápisníku. Dal jsem jí jednu, když sme byli spolu v zábavním parku, kde se Kiba pozvracel po 6 jízdě na horský dráze. Ale to je něco jinýho! To je zase jinej příběh. Prostě a jednoduše. Hinata je moje nejlepší kamarádka a máme toho hodně společného. ,,Tak se měj!" Objala mě a odcupitala do třídy. ,,Zase čekej na rohu!" Křikl jsem na ní, než zmizela mezi dveřmi ,,Neboj!"
Doběhl jsem do tělocvičny a bleskově se převlékl. ,,Takže! Kdo mi dneska zasimuluje, poletí rovnou domů!" Křikl na nás učitel. Tázavě jsem se podíval na Kibu. ,,Dneska to válení nebude. Proč nám supluje Gai za Kakashiho?" ,,Kakashi prej zaspal!" Ozval se Shikamaru. ,,Moment. Je 14: 35." Kouknul jsem se zmateně na hodinky. ,,Znáte jeho "Zaspání" !" Ozval se za námi Neji. ,,Jo to je fakt." Shodli jsme se všichni nakonec. Po tom mučení jsme se konečně vydali domů. Hinata na mě čekala jako obvykle. ,,Tak co? Jdem?" ,,Si piš!" Řekl jsem a mrknul na ní. Ona byla jediná, komu jsem mohl říct úplně všechno. A ona to samé měla z mojí strany. ,,Mám chuť na zmrzku. Nezajdem někam?" A usmála se na mě tak, jak to umí jen ona. ,,Super nápad!" Odpověděl jsem a rozcuchal jí vlasy. Na to byla háklivá. ,,Co děláš?!" Zasmála se a začala si srovnávat pramínky vlasů.
Po našem dalším tlachání jsem šel domů, dal si sprchu a řekl si, že se ještě projdu. Skočil jsem do džín, schodil sousedovic kočku z balkónu, když jsem si bral triko (její problém, neměla tam ležet) a odešel. Šel jsem k jezeru. Sedl si na lavičku a vytáhl plechovku, kterou jsem si ukradl z ledničky. Otevřel jí a poklidně popíjel bublinky, u toho jsem se koukal na odraz měsíce do vody a přemýšlel o zkouškách. Dopil jsem a plechovku vyhodil. Chtěl jsem vstát, ale někoho jsem si všiml. Byl to kluk, asi v mým věku. I přes tmu jsem viděl jak mu krátké havranově černé vlasy padají k ramenům. Uchvátil mě. Nevím proč. Zahleděl jsem se na něj znovu. Změřil si ho. Určitě byl vyšší než já. Pohledem jsem vyjel až k jeho obličeji. Díval se na mě. Rychle jsem pohledem uhnul a když jsem se podíval zpátky, už tam nebyl. Prostě zmizel. Nezdálo se mi to. Byl jsem si tím jistý! Musím to zítra říct Hinatě. Zaklepal jsem hlavou a vydal se směrem domů. Z nějakého důvodu jsem na toho kluka nedokázal přestat myslet. Usnul jsem a ráno vstal celkem pozdě. Oblékl se a vydal jsem se pro snídani. Ve městě jsem na něj narazil. Stál jsem a nevěděl, co dělat.
